1. Obecná charakteristika sloučeniny
Atomy chemických prvků mají tendenci se shlukovat do větších celků, které se nazývají molekuly. Vznik molekuly je doprovázen uvolněním energie. Molekula pak nese méně energie než atomy, ze kterých je tvořena. Dostane se tak na hladinu nižšího energetického potenciálu, je stabilnější (to si můžeme představit jako pohyb skateboardisty na U-rampě - když je na úbočí, má tendenci klesnout na dno, a taky to udělá). Jestliže je molekula tvořena atomy alespoň dvou rozdílných prvků, jedná se o sloučeninu.
2. Rozdělení sloučenin
Chemické sloučeniny je možné rozdělit dle různých kritérií (charakter vazeb, pH, vlastnosti aj.). Nejběžnější je dělení sloučenin na anorganické a organické. Anorganické sloučeniny jsou sloučeniny všech chemických prvků vyjma většiny sloučenin uhlíku. Až na výjimky (oxidy, kyselina, uhličitany, hydrogenuhličitany, sirouhlík ...) jsou všechny sloučeniny uhlíku organické (uhlovodíky, deriváty uhlovodíků, přírodní látky...). Rozdělení sloučenin na anorganické a organické má svůj základ v dříve uznávaném předpokladu, že organické sloučeniny se vyskytují v živých systémech a nelze je laboratorně syntetizovat. Experimenty provedené v 19. století tuto myšlenku ukázaly, že tomu tak není, rozdělení přesto přetrvalo. Existují sloučeniny, o jejichž striktním zařazení mezi anorganické nebo organické látky nelze jednoznačně rozhodnout. Například na sloučeninu o vzorci CCl4 můžeme nahlížet buď jako na chlorid uhličitý (anorganický název) či tetrachlormethan (organický název).
3. Příklady sloučenin
Mnohé chemické sloučeniny mají své souhrnné názvy. Binární (dvouprvkové) sloučeniny vodíku se nazývají hydridy, kyslíku oxidy (vč. peroxidů, superoxidů), síry sulfidy aj. Běžnými anorganickými sloučeninami jsou hydridy a jejich soli (oxidy, sulfidy, halogenidy, nitridy...), kyseliny a hydroxidy, soli kyselin a jejich hydráty, komplexní sloučeniny.