Wilhelm Ostwald (2. 9. 1853 – 3. 4. 1932)

Nobelovu cenu získal v roce 1909 za své práce po katalýze, za výzkumy podmínek chemické rovnováhy a reakčních rychlostí.

Německý fyzikální chemik Wilhelm Ostwald se narodil roku 1853 v rodině lotyšského bednáře. Studoval v Rize a chemii na univerzitě v Dorpatě. Po ukončení studia se stal asistentem v chemickém ústavu a od roku 1877 působil jako soukromý docent na univerzitě v Dorpatě. V roce 1881 se stal profesorem chemie na polytechnice v Rize a o šest let později profesorem fyzikální chemie na univerzitě v Lipsku. Mimo to byl také hostujícím profesorem na Harvardově univerzitě v Cambridgi.) Stěžejní práce Wilhelma Ostwalda se týkají teorie elektrolytické disociace, při které dochází ke vzniku iontů v roztocích rozpouštěním elektrolytů v rozpouštědle. Ostwald objevil souvislost mezi elektrickou vodivostí roztoků kyselin a stupněm jejich elektrolytické disociace. Je autorem tzv. Ostwaldova zřeďovacího zákona, který vyjadřuje vztah mezi stupněm disociace elektrolytu a jejich koncentrací. Mimo jiné se věnoval i problémům chemické kinetiky a katalýzy a v roce 1894 objevil mechanismus katalýzy, rozpracoval základy výroby kyseliny dusičné katalytickou oxidací amoniaku. V posledních letech života se W. Ostwald věnoval teoretickým a praktickým problémům barev a v této oblasti se stal jedním z nejvýznamnějších celosvětových odborníků. Byl jedním ze zakladatelů Mezinárodní společnosti chemiků a zasloužil se o vznik základů fyzikální chemie jako samostatné vědní disciplíny.