Encyklopedie pojmů - T

Tání - přeměna tuhé látky v kapalnou (změna skupenství tuhého na skupenství kapalné). U určitých tuhých látek a homogenních slitin (směsných krystalů, eutektik) probíhá t. za daného tlaku při konstantní teplotě zvané bod tání, tj. b. t., která většinou stoupá se zvyšujícím se tlakem. Výjimkou je např. voda, u níž zvýšením tlaku o 760 Torr poklesne b. t. o 0,0075 °C. B. t. je charakt. fyz. konstantou čisté tuhé látky a rovná se bodu tuhnutí. Směsi tuhých látek tají v teplotním intervalu určeném b. t. jednotlivých složek a jejich koncentrací. Ve většině případů se při t. zvětšuje objem látek. Výjimkou je např. voda, v níž je objem kapaliny (při b. t.) o 10 % menší než objem ledu. Při t. tuhé látky se spotřebuje (na rozrušení kryst. mřížky) teplo (skupenské teplo t.) vyjadřované v termodynamice změnou entalpie (resp. vnitřní energie). Skupenské teplo t. nezvyšuje teplotu látky; nazývá se latentní teplo. U čistých tuhých látek se skupenské teplo t. rovná skupenskému teplu tuhnutí; má však opačné znaménko. Vztahuje se buď na jednotkovou hmotnost (měrné teplo t.), nebo na jednotkové látkové množství (molární teplo t.). Hlavní jednotkou je joule na kilogram nebo joule na mol; dříve se často používalo jednotek kilokalorie na kilogram nebo kalorie na mol (např. molární teplo t. vody je 1440 cal mol-1). U roztoků netěkavých látek dochází ke snížení b. t., čehož se využívá k měření ↓rel. mol. hmotn. rozp. látky (↓kryoskopie) n. k přípravě chladicích směsí (led + sůl). Při změně skupenství kovů n. kovových slitin se místo t. používá pojmu tavení a příslušná kapalná fáze se nazývá ↓tavenina.

Taveniny - kapaliny ve stavu blízkém b. t. T. čisté látky (eutektika) tuhnou za určitého tlaku při konst. teplotě (b. t.). Rovnovážné poměry t. a tuhé fáze u vícesložkových soustav vyjadřují ↓fázové diagramy (↓binární soustava). Při ochlazování t. dvousložkové soustavy (např. dvou kovů), jejíž složení není eutektické, začne z t. vypadávat nejdříve kov, který je v přebytku vzhledem ke složení  eutektika. Jeho odlučováním z kapalné fáze se v t. zvětšuje procentový obsah druhého kovu. B. t. klesá až k eutektické teplotě.

Tekutina - látka nepřetržitě a trvale deformovaná i nepatrným působením tangenciálního napětí (síla na jednotku plochy rovnoběžné se směrem síly). U reálné t. způsobuje vnitřní tangenciální napětí τ (n. také síla vnitřního tření vztažená na jednotku plochy) rychlostní gradient kolmo na směr pohybu (du/dy). U newtonských t. je mezi oběma veličinami přímá úměrnost (Newtonův vztah): τ = μ (du/dy). Konstanta úměrnosti μ je viskozitou n. koeficientem vnitřního tření. Ideální t. je abstrakcí reálné t., nemá viskozitu (při pohybu ideální t. nepůsobí žádné tangenciální síly) a je nestlačitelná. Reálné t. jsou kapaliny, plyny a různé disperzní systémy (emulze, suspenze, koloidní roztoky apod.). Hlavní rozdíl mezi kapalinami a plyny je ve stlačitelnosti. Hustota kapalin se s tlakem mění nepatrně, kdežto hustota plynů se mění významně. Závislost mezi tangenciálním napětím a rychlostním gradientem nenewtonských kapalin není lineární τ = k (du/dy)n, kde n≠1; viskozita se zvětšujícím se tangenciálním napětím může klesat (pseudoplastické kapaliny) n. stoupat (dilatantní kapaliny). Viskozita některých kapalin vzrůstá úměrně s časem, po který byla kapalina ponechána v klidu (vytváří se určitá struktura); začne-li se však kapalina pohybovat, viskozita rychle klesá na norm. hodnotu (thixotropie). Plastické hmoty se chovají jako tekutiny až po překročení meze tečení, jsou to různé tuhé látky, konc. disperzní systémy (např. gely), vrstvy volně sypaného materiálu aj. Naukou o mechanismu toku (o tečení) se zabývá reologie.

Teorie podobnosti - pracovní metoda umožňující zjednodušení a řešení fyz. dějů na základě formální podobnosti fyz. rovnic. Analýza složitého děje vede k systému diferenciálních rovnic, které jsou často mat. neřešitelné. Zkoumaný jev je potom nutno zkoumat experimentálně. T. p. zjednodušuje problém vhodným seskupením fyz. veličin vystupujících v diferenciálních rovnicích a dává návod, jak modelovat pokusné zařízení. Experimentální závislost mezi novými proměnnými naměřenými na modelu platí i pro fyz. podobné velké zařízení. Dva systémy se pokládají za fyz. podobné, mají-li stejnou fyz. podstatu, jsou-li geometricky podobné a jsou-li všechny rozhodující veličiny v příslušných  místech obou systémů úměrné n. jsou-li stejná kritéria a simplexy podobnosti v příslušných bodech systému (I. věta podobnosti). Geometrická podobnost je splněna, jestliže poměr všech příslušných rozměrů porovnávaných těles je stejný. Je vázána jen jednou konstantou podobnosti (poměr určité délky v příslušných místech obou systémů). U fyz. podobnosti děje, popsaného několika fyz. veličinami, může být několik konstant podobnosti. Jsou však vzájemně spjaty fyz. vztahy, takže jen některé hodnoty konstant lze nezávisle volit. Jednoduchý poměr určité veličiny v dvou místech téhož systému je simplex podobnosti. Komplex několika fyz. veličin v bezrozměrném tvaru je komplex podobnosti (neboli kritérium podobnosti). Simplexy a komplexy podobnosti jsou bezrozměrné argumenty. Získají se z diferenciálních rovnic n. z jejich integrálů porovnáním rovnic pro dva podobné systémy. Bezrozměrné argumenty odvozené z diferenciálních rovnic jsou stejné jako argumenty odvozené z jejich integrálů (II. věta podobnosti). Pomocí t. p. se získají stejné bezrozměrné argumenty pro podobný systém jako ↓rozměrovou analýzou za podmínky, že rovnice popisující děj jsou úplné a správné, a že se při rozměrové analýze vychází ze všech nezávislých fyz. veličin ovlivňujících děj. Nezbytná a postačující podmínka fyz. podobnosti dějů ve dvou systémech je číselná rovnost všech příslušných bezrozměrných argumentů vypočítaných z mezních a počátečních podmínek (III. věta podobnosti). Není tedy třeba kontrolovat totožnost bezrozměrných argumentů v každém páru příslušných bodů obou systémů.

Tepelná vodivost - fyz. vlastnost látky charakterizující „propustnost" při ↓vedení tepla. T. vλ je definována Fourierovým vztahem: λ = Q/A (dt/dn), a udává velikost tepelného toku (Q/A) při jednotkovém teplotním spádu (dt/dn). (Q je tepelný tok, A-plocha, t-teplota a n-vzdálenost ve směru normály). T. v. plynů bývá 0,005 až 0,5 kcal m-1 h-1K-1 kapalin 0,06 až 0,6 kcal m-1h-1K-1, izolačních a stavebních hmot 0,02 až 2,5 kcal m-1h-1K-1; tepelné izolátory mají λ<0,2 kcal m-1h-1K-1. Největší t. v. mají čisté kovy - stříbro (360), měď (330) a zlato (260 kcal m-1h-1K-1). Hrubý odhad t. v. plynu s nelineárními molekulami lze získat z poloempirického vztahu mezi t. v., viskozitou η a měrným teplem cp: λ/ηcp=1,4. Pro kapaliny se používá empirického vztahuλ=4.10-3cpρ(ρ/M)¹⁄³ (kde ρ je hustota a M - rel. mol. hmotn.). T. v. tuhých látek závisí zejm. na jejich struktuře. S pórovitostí látkyt. v. silně klesá, s vlhkostí stoupá. Závislost t. v. na teplotě (ne však ve velkém rozsahu teplot) je pro všechny látky lineární. T. v.plynů, některých kapalin (např. vody) a tuhých látek se zvyšující se teplotou stoupá. U většiny kapalin klesá. Při běžných výpočtech se v daném teplotním intervalu považuje t. v. za konst. (používá se střední hodnoty t. v.). T. v. všech látek (i plynů) jen málo závisí při středních tlacích na tlaku.

Teplo Q - zvláštní forma přenosu energie při vzájemném styku soustav s různou teplotou. Dodáváním (vydáváním) t. se zvětšuje (zmenšuje) kinetická energie neuspořádaného pohybu molekul v soustavě, mění se jejich potenciální energie a narůstá (klesá) ↓vnitřní energie. Dodání (vydání) t. je příčinou stoupnutí (poklesu) teploty soustavy. T. může samovolně přecházet vždy jen ze soustavy teplejší do chladnější. T. není stavovou veličinou, jeho hodnota závisí na způsobu průběhu děje (množství t. uvolněné při vratných dějích je větší než množství t. uvolněné u nevratných dějů). Hlavní jednotkou t. je joule, v chem. praxi se dříve častěji používala jednotka kilokalorie: 1 kcal = 4 186,8 J (přesně), mezinárodní tabelovaná kilokalorie (označovaná někdy také kcal). Používala se rovněž kalorie termochemická, 1 cal+h = 4,1840 J. Původní kilokalorie zvaná patnáctistupňová je určena t., jímž se ohřeje 1 kg vody z teploty 14,5 °C na 15,5 °C, 1 cal15 = 4,1855 J. T. se měří ve vhodných přístrojích jen prostřednictvím tepelných změn látek se známými ↓tepelnými kapacitami (↓kalorimetrie). Všechny chem. a fyz. děje jsou spojeny s přijímáním n. vydáváním t. Příslušné tepelné efekty se nazývají podle děje, který provázejí: ↓spalné t., ↓slučovací t., skupenské t. apod.

Teplota - nejdůležitější termodynamická ↓stavová veličina. Obyč. celsiovská t. (t) vyjadřuje stav soustavy teplotním rozdílem mezisoustavou a místem s norm. teplotou t0= 0 °C (Celsiův stupeň °C). Normt. byla původně odvozena od b. t. ledu, dnes je podle mezinárodní dohody defiována jako t. trojného bodu vody (t. standardní soustavy), snížená o 0,01 K; T0= Ttr - 0,01 K = 273,15 K, resp. t0 = Ttr- 0,01 - T0 = 0°C. Abs. (termodynamická) t. T (Θ) je určena teplotním rozdílem mezi t. dané soustavy a abs. nulou ležící 273,16 K pod t. trojného bodu vody. Jednotkou abs. t. je kelvin K. Vztah mezi obyč. celsiovskou a abs. t. vyjadřuje rovnice t = T - T0 = T - 273,15 K, např. 0°C = 273,15 K, 25 °C = 298,15 K. T. se měří ve stupních, které jsou dány 273,16 dílem teplotního rozdílu mezi abs. nulou a trojným bodem vody přirozeného nuklidového složení. K měření t. se využívá také vlastností určitých standardů (teploměrů), jež se s teplotou plynule a reprodukovatelně mění, nejčastěji je to el. odpor (odporové ↓teploměry), objemová roztažnost (rtuťové n. jiné kapalinové teploměry), termoel. síla (termočlánky). K přesnému určení t. se používá mezinárodní teplotní stupnice, která je určena řadou snadno reprodukovatelných bodů (např. b. v. kyslíku při 760 Torr je - 182,97 °C, b. t. zlata při 760 Torr je + 1 063 °C).

Teplotní profil - rozložení hodnot teploty v systému. T. p. definuje analogicky s ↓rychlostním profilem pole teplot, je tedy obecně určen funkcí: t = t(x, y, z, τ). Znalost t. p. má rozhodující význam při řešení problematiky ↓vedení tepla a konvektivního sdílení tepla. Při ↓vedení tepla se získá t. p. integrací Fourierovy diferenciální rovnice, např. pro jednosměrné ustálené vedení tepla deskou obdrříme vztah: t = (t2-t1) (x/δ) + t, kde je vzdálenost od jednoho povrchu desky, δ - tloušťka desky a indexy 1 a 2 označují hodnoty na povrchu desky; t. p. je v tomto případě lineární. Podobně při vedení tepla válcovou stěnou (nejběžnější případ v chem. průmyslu) je t. p. dán rovnicí: t = (t2-t1)[ln (r/r1)/ln (r2/r1)] + t1, kde r značí poloměr trubky. Při ↓konvektivním sdílení tepla je nutno integrovat Fourierovu - Kirchhoffovu rovnici  a pro některé jednodušší případy lze získat anal. řešení obvykle v podobě závislosti bezrozměrných proměnných. Četná pro praxi užitečná řešení plynou ze zavedení tepelné ↓mezní vrstvy, ve které se předpokládá veškerá teplotní změna. T. p. v této mezní vrstvě se často vyjadřuje rovnicí ve tvaru: (tw -t)/(tw - tp) = 1,5x/Δ - 0,5(x2/Δ)³, kde tw je teplota stěny, tp - teplota mimo mezní vrstvu, - vzdálenost od stětny, Δ - tloušťka tepelné mezní vrstvy.

Terciární uhlík - atom uhlíku vázaný jednoduchými vazbami s dalšími třemi atomy uhlíku.

Termická analýza - metoda ke stanovení fázových diagramů dvousložkových a vícesložkových soustav v oblasti kapalné a tuhé fáze. Připravená směs složek požadované koncentrace se roztaví v kelímku z vhodného materiálu v el. peci s velkou tepelnou kapacitou. Nechá se zhomogenizovat a potom zvolna zchladnout. Do taveniny se umístí termoel. článek n. jiné čidlo s malou tepelnou kapacitou a na měřicím přístroji se sleduje průběh chladnutí v závislosti na čase. Křivka se registruje zapojením termoel. článku na zrcadlový galvanometr n. kompenzační zapisovací přístroj. Průběh křivky je plynulý, jestliže ve vzorku nenastává modifikační n. fázová přeměna. Při dosažení teploty liquida vyšetřované soustavy se náhle zpomalí rychlost chladnutí následkem uvolnění příslušné entalpie skupenské přeměny. Pomalejší chladnutí trvá až k dosažení solida křivky vzorku. Při dosažení teploty eutektika přejdou křivky ve vodorovné čáry, rychlost chladnutí klesne na nulu. T. a. se často doplňuje rtg. analýzou tuhé fáze a jinými fyz.-chem. metodami.

Termodynamická pravděpodobnost - počet mikrostavů soustavy (např. počet různých rozdělení molekul v plynu), jimiž lze realizovat makrostav.

Termometrická titrace - odměrná anal. metoda, při níž se sleduje závislost teploty titrované kapaliny na objemu přidávaného odměrného roztoku. Bod ekvivalence se projevuje jako zlom na této křivce. Metoda je vhodná pro neutralizační, srážecí a oxidačně-redukční titrace. Zvlášť vhodná je pro barevné n. zakalené vzorky. Při automatickém uspořádání vtéká odměrný roztok dávkovaný automatickou byretou konst. rychlostí do míchaného vzorku umístěného v Dewarově nádobě. Teplota se měří termoel. článkem, popř. termistorem vhodně zapojeným na zrcadlový galvanometr n. kompenzační zapisovací přístroj. Přídavkem odměrného roztoku se uvolňuje alikvótní část reakční entalpie, která se spotřebuje na ohřev vzorku a ztráty do okolí. Samotná titrační křivka představuje část hyperboly. Začátek a konec titrační křivky se projevuje na registrované křivce zlomy.

Termostat - laboratorní sušárna pracující při zvýšené teplotě. Může být vyhříván plynem n. el. Obvykle bývá zařízen pro teploty od 50 do 200 °C. Konst. teplota se v t. udržuje pomocí automatického relé. Dobře tepelně izolované skříně udržují teplotu v rozmezí ±0,5 °C. Kapalinový t. má dvojité stěny, mezi nimiž je kapalina. Varem této kapaliny se udržuje konst. teplota. T. s vodní náplní udržuje teplotu 95 až 98 °C, s toluenovou náplní asi 105 °C. T. je opatřen chladičem, v němž kapalina kondenzuje a stéká zpět do skříně pláště. Velmi rychlého vysušení se dosáhne ve vakuové sušárně.

Terpiny - monocyklické nenasycené uhlovodíky, známé v izomerních formách α, β, γ.

Terra rossa - ital. název pro červenou jílovitou zeminu, nalézající se zejm. v oblasti Středozemního moře a v krasových vápencových územích. Vznikla jako zbytek po zvětrání a vyluhování vápenců. Dalším zvětráváním t. r. za vhodných geol. a klimatických podmínek vznikl ↓bauxit.

Tetracykliny - společný název pro ↓tetracyklin, ↓oxytetracyklin a ↓chlortetracyklin. Antibiotika vyznačující se širokým spektrem bakteriostatických účinků.

Textura hornin, stavba hornin - prostorové uspořádání nerostných částic v hornině. T. h. může být bez přednostní orientace - všesměrná n. se může vyznačovat částicemi srovnanými do řad vlivem jednostranného tlaku - rovnoběžná a proudovitá. Rovnoběžné uspořádání mají zejm. ↓slídy; mají odlučnost podle rovnoběžných ploch čili břidličnatost. Kulovitá t. h. je způsobena soustředným uspořádáním minerálů do kulových ploch. Jsou-li v hornině dutiny druhotně vyplněny minerály, vzniká madlovcovitá textura. Výplní bývá kalcit, chalcedon, achát, chlorit apod. Nepórovitá t. h. se označuje jako kompaktní. Pomocí t. h. se usuzuje na původ hornin a na podmínky jejich vzniku.

Thixotropie - vlastnost některých koloidních látek přecházet za téže teploty vlivem vnějších fyz. sil z tuhého do kapalného stavu. Přestanou-li vnější síly působit, přecházejí zpět do stavu tuhého. Tuhý gel lze třepáním převést v tekutý sol, vysoce konzistentní nátěrovou hmotu roztíráním na hmotu dobře tekutou.

Thomson Joseph John - anglický fyzik, 1857-1939, r. 1897 objevil elektron; laureát Nobelovy ceny za fyziku z r. 1906.

Thunbergova metoda - způsob stanovení aktivity dehydrogenas. T. m. je založena na měření rychlosti redukce vhodného barviva vodíkem přenášeným dehydrogenasami ze spec. substrátu (donoru) na barvivo (akceptor) za anaerobních podmínek. Jako akceptor vodíku slouží methylenová modř, která je v oxidované formě modrá a v redukované bezbarvá, takže rychlost redukce lze sledovat zrakem.

Tiselius Arne Wilhelm Kaurin - švédský vědec, 1902-1971, laureát Nobelovy ceny za chemii z r. 1948 za výzkum elektroforézy a adsorpční analýzy, zejm. za objevy týkající se složité povahy sérových bílkovin.

Tlak nasycené páry - rovnovážný stav mezi vypařující se tuhou n. kapalnou látkou a její párou. Při vypařování kapaliny v uzavřeném prostoru se ustaví po určité době pro každou teplotu rovnováha mezi kapalinou a její párou, při níž přísluší páře určitý tlak - t. n. p. čili tenzeT. n. p. je největší při kritické teplotě (kritický tlak), se snižováním teploty klesá. Velikost t. n. p.nezávisí na množství kapaliny, ani na množství páry, závisí pouze na teplotě. T. n. p. nezávisí na přítomnosti indiferentního plynu v prostoru nad kapalinou (při jeho malých tlacích). K nasycení prostoru párou dojde, i kdyby byl prostor nad kapalinou evakuován. T. n. p. lze měřit dynamickými metodami (měřením teploty varu kapaliny za různého vnějšího tlaku) n. statickými (bezprostředním měřením t. n. p. manometrem). Teplotní závislost vyjadřuje ↓Clausiova-Clapeyronova rovnice.

Tlakoměry - přístroje na měření atmosférického tlaku (barometry: kapalinové n. kovové - aneroidy) n. tlaku plynů v uzavřených nádobách (manometry: otevřené, uzavřené, kovové a s trubicovou pružinou).

Todd sir Alexander R. - anglický vědec, 1907-1997, laureát Nobelovy ceny za chemii z r. 1957 za práci o nukleotidech a koenzymech nukleotidů.

Tok tekutin - přemisťování tekutiny uvnitř daného systému; nutno sledovat t. t. z hlediska změn průměrné rychlosti proudu tekutiny v daném průřezu s časem (při ustáleném toku se rychlost s časem nemění, při neustáleném toku se mění), z hlediska změn rychlosti podél proudu (při rovnoměrném toku se nemění, při nerovnoměrném toku se mění) a z hlediska počtu složek rychlosti (v pravoúhlém či jiném souřadném systému), na které nutno výslednou rychlost proudu při analýze rozložit (tok trojrozměrný, dvojrozměrný n. jednorozměrný). Mnoho problémů t. t. se týká ustáleného toku a dá se redukovat na jednorozměrný tok (jednorozměrná metoda analýzy toku). Sdílené hybnosti mezi molekulami při proudění reálné (viskózní) ↓tekutiny má různý mechanismus, charakteristický pro určitý typ toku. Předává-li se hybnost jen aktivitou molekul, je tok laminární. Tekutina teče v rovnoběžných vrstvách n. vláknech (proudnicích), které se prakticky nemísí . Spád tlaku p ve směru toku je stejný jako spád tečného napětí τ (tj. síly vnitřního tření vztažené na jednotku plochy) kolmo na směr pohybu y: dp/dx = dτ/dy. Rozdělení rychlosti kolmo na směr laminárního toku mezi dvěma pevnými plochami je parabolické. Průměrná rychlost v trubkách je polovinou max. rychlosti (v ose trubky). Vrstva tekutiny u rozhraní se rel. k rozhraní nepohybuje. Střední rychlost molekul u rozhraní má rel. k rozhraní určitou hodnotu jen ve velmi zředěných plynech n. při toku v jemných kapilárách, kde povrch vzhledem k objemu plynu je velmi velký (plíživý tok). V laminárním toku jsou určující viskózní síly, které potlačí každý rozruch. Setrvačné síly (závisí na hustotě) jsou přitom zanedbatelné. Protože viskozita je látková vlastnost a jen málo se mění s tlakem, většinu případů laminárního toku lze řešit anal. Se zvětšující se rychlostí se zvětšují setrvačné síly, tok se stává nestabilním (viskózní síly už nestačí potlačit nahodilý rozruch). Stabilitu toku vyjadřuje Reynoldosovo kritérium Re jako poměr setrvačných a viskózních sil. Mezní hodnota Re závisí na typu systému, např. stabilní laminární tok v trubkách je při Re < 2000 (stanoveno experimentálně). Při vyšších hodnotách je přechodná oblast a při hodnotě Re > 104 je tok turbulentní. Okamžitá rychlost v určitém bodu se mění s časem a v daném čase mění od bodu k bodu. Těsně u stěn, kde se tekutina pohybuje v tenké laminární vrstvičce (↓mezní vrstva), nastává prudký pokles rychlosti. Rozdělení do průřezu toku (mimo mezní vrstvu) je poměrně rovnoměrné a průměrná rychlost je blízká maximu. V turbulentním jádru toku nastává prudké víření a tím intenzívní výměna hybnosti látky prostřednictvím makroskopických množství tekutiny. Intenzita turbulence se vyjadřuje viskozitou ηt, která se mění s kolmou vzdáleností od rozhraní a je vlastností toku (na rozdíl od molekulární viskozity η, která je vlastností látky). Newtonův vztah pro turbulentní tok je: τ = (ηt+η)dv/dy. Typ toku  zásadně ovlivňuje závislost mezi rychlostí tekutiny a ztrátou tlaku (↓odpory při proudění tekutiny), také rychlost ↓přestupu tepla a ↓přestupu látky. V procesech chem. průmyslu se nejčastěji vyskytují případy toku: tok v potrubích, ↓obtékání těles, ↓dvoufázový tok, ↓doprava tekutin, ↓doprava částic, ↓fluidizace, ↓usazování, ↓odstřeďování, ↓míchání a ↓filtrace.

Tollensovo činidlo - amoniakální roztok kysličníku stříbrného, používaný v anal. chemii ke kvant. důkazu aldehydů, které vyredukují stříbro a vznikne stříbrné zrcadlo.

B. Tollens (1841-1918), profesor chemie v Göttingenu.

Topochemie - odvětví fyz. chemie zabývající se topochem. reakcemi (podle řec. topos - ven), jež probíhají na povrchu n. v tuhých látkách na rozdíl od běžných chem. reakcí, které probíhají v plynné n. kapalné fázi (např. výměna iontů mezi roztokem a ionexem je vázána na okrsky kostry ionexu, kde jsou zakotveny funkční skupiny).

Trans-efekt - projev vzájemného ovlivňování ligandů v poloze trans v koordinačních sloučeninách. Ligand s větší transaktivitou podmiňuje rychlejší substituci ligandu vázaného vůči němu v poloze trans. Tohoto poznání se využívá k přípravě velkého počtu nových koordinačních sloučenin s předem určeným složením a prostorovou stavbou. T.-e. nalezl u komplexních sloučenin PtII v roce 1926 I. I. Čerňajev.

Transfúze plynů - pronikání plynů pórovitými stěnami. Rychlost t. p. u je nepřímo úměrná druhým odmocninám hustoty plynů, a je vždy menší než rychlost difúze (T. Graham, 1829): u: u2 = √ρ2 : √ρ1. Hustoty plynů jsou úměrné jejich ↓mol. hmotn., takže platí u1 : u2 = √M2 : √M1. Opakovanou t. p. lze oddělit jednotlivé plyny z jejich směsí. Tak byl např. oddělen argon od neonu, izotopy neonu a těžký vodík od lehkého vodíku.

Translace molekul - pohyb molekul v prostoru odpovídající u jednoatomových plynů kinetické energii, v niž se mění všechno teplo dodávané plynu při konst. objemu plynu. Translační pohyb molekul je dán třemi prostorovými souřadnicemi a má tři ↓stupně volnosti. U víceatomových molekul se mění dodávané teplo v energii translačního, rotačního a vibračního pohybu molekuly.

Transparence T, transmitance, propusnost - poměr mezi intenzitou světla I, které prošlo látkou, a původní intenzitou I0: T = I/I0= 10-εcd(↓Lambertův-Beerův zákon). T. může nabývat hodnot od 0 do 1. Používá se jí v absorpční spektroskopii.

Travertin - pevná vápenatá usazenina; velmi pórovitý t. se nazývá vápnitý sintr. Tvoří ho aragonit, který přechází v kalcit. Vzniká chem. vysrážením uhličitanu vápenatého z vodních pramenů, zejm. termálních, buď přímo, n. činností řas. Používá se ho jako vnitřního stavebního a dekoračního kamene. Na Slovensku jsou lomy na t. v Dreveníku u Spišského Podhradí a v Bešeňově u Ružomberku.

Tribochemie - odvětví fyz. chemie patřící k mechanochemii. Zabývá se fyz. a fyz.-chem. změnami tuhých látek vlivem mech. energie (např. při plastikaci kaučuku na dvouválcích).

Trimolekulární reakce - chem. reakce, při níž reagují současně tři molekuly. Dvě nebo všechny tři mohou být stejné.

1. A + B + C = produkty

2. 2 A + B     = produkty

3. 3 A             =  produkty

t. r. se setkáváme velmi zřídka a jen málokterá se řídí kinetickou rovnicí (↓kinetika) třetího řádu.

Tritol - triviální název 2,4,6-trinitrotoluenu (TNT). Při vhodné iniciaci silně explozívní látka; slouží jako vojenská trhavina. Výbušnost moderních výbušnin se udává ve srovnání s hmotnostním množstvím t. stejné brizance v kg (t, Mt).

Třepací stroj - zařízení k míchání kapalin protřepáváním roztoků, k přípravě emulzí apod. T. s. je poháněn ručně n. el. motorkem. Nověji se uplatňuje t. s. s vratným kruhovým pohybem, u něhož jsou na čtyřech držácích umístěny skleněné nádoby naplněné míchanou kapalinou.

Tuf - sopečná hornina z úlomků a popela, prachových částic lávy, jež se přenášely a usazovaly působením vzduchu, zejm. větru.Vulkanický t. je snadno opracovatelný stavební kámen, slouží i jako cementářská surovina. Vyskytuje se na Slovensku u Fil′akova (v Hodějově). Trachytový t. je surovinou k výrobě draselných prům. hnojiv. Druh pórovitých vápenců, travertinů, se nazývá vápnitý t., geneticky však nepatří mezi sopečné t.

Tufity - zpevněná směs popelových výmětů vulkánů s obsahem nesopečných materiálů (např. s vápnem, pískem); t. vznikají přeplavením ↓tufu n. usazováním ↓tufu v mořích.

Tuhý roztok, směsný krystal - tuhá homogenní (stejnorodá) látka obsahující proměnné množství výchozích složek. T. r. vzniká tak, že se částice (atomy, ionty n. molekuly) výchozí látky částečně nahradí částicemi druhé látky (substituční t. r.) n. se částice druhé látky postupně ukládají do mezer mezi částicemi výchozí látky (intersticiální t. r.).

Turmalín - velmi složitý borohlinitokřemičitan různých prvků, zejm. vápníku, hořčíku, železa, hliníku a sodíku. Je minerálem ↓pegmatitů pneumatolytických a kontaktních ložisek n. hydrotermálních roztoků. Krystaluje v trigonální soustavě. Některé jeho odrůdy jsou drahokamy: černý skoryl, modrý indigolit a růžový rubelitT. byl dříve ve školách přír. polarizátorem světla; používalo se ho do „turmalínových klíštěk". Monokrystaly t. mají silné vlastnosti pyroel. a piezoel.

Tyndallův jev - rozptyl světla procházejícího koloidním roztokem; byl objeven r. 1896; využívá se ho v ultramikroskopii.

J. Tyndall (1820-1893), angl. fyzik.

Typické prvky - starší název prvků druhé periody period. soustavy chem. prvků.