Svante Augustus Arrhenius (19. 2. 1859 - 2. 10. 1927)

Švédský fyzikální chemik a badatel, jeden z nejvšestranějších přírodovědců konce 19. století a počátu 20. století. Spoluzakladatel fyzikální chemie.

Arrheniovo skvělé nadání se projevovalo již v raném dětství. Již jako tříletý uměl číst a počítat. Arrhenius pocházel z rodiny zeměměřiče. Jako 17letý začal studovat na univerzitě v Uppsale, nejdříve matematiku a chemii, později i fyziku. Zároveň pracoval v laboratoři švédské AV. Po ukončení studia odjel na studijní cestu do Rigy k Ostwaldovi. Zde napsal doktorskou práci a byl soukromým docentem na tamější technice V roce 1884 se stal docentem fyzikální chemie na univerzitě v Uppsale. Stipendium švédské AV mu umožnilo poznat významná evropská vědecká pracoviště i osobnosti jako Ostwalda, Nernsta, van't Hoffa, Boltzmanna Spolu s nimi byl Arrhenius zakladatelem fyzikální chemie a jejího odborného časopisu (začal vycházet r. 1887). Ve stejném roce se stal profesorem na univerzitě ve Stockholmu, v letech 1887-1902 byl jejím rektorem. Od r. 1909 byl ředitelem Nobelova ústavu fyzikální chemie. Byl čestným členem AV SSSR (1926) a Královské společnosti v Londýně. Ve své vědecké práci se zabýval především problémy fyzikální chemie. Věnoval se ale také otázkám astronomie, astrofyziky, jako je teplota planet, proměny a vývoj nebeských těles, možnosti aplikace fyzikálně chemických metod ve výzkumu biologických procesů. Zabýval se rovněž využitím fyzikální chemie v imunologii a otázkou vzniku života na Zemi. Největší význam má však Arrheniova teorie elektrolytické disociace z r. 1882. Její podstata spočívá v tom, že látky, jejichž roztoky se chovají jako elektrolyty, se při rozpouštění rozpadají na ionty, které nesou elektrické náboje buď kladné nebo záporné. Roztoky se stávají vodiči elektrického proudu pokud obsahují ionty, čím více je v nich iontů, tím má elektrolyt lepší vodivost. Tato teorie vládla ve fyzikální chemii dost dlouho a vytvořila základy elektrochemie. Sehrála významnou roli ve vývoji vědy. V roce 1903 byla Arrheniovi udělena Nobelova cena za chemii - za mimořádné zásluhy o rozvoj chemie, hlavně za teorii elektrolytické disociace.