Encyklopedie pojmů - P

Pára - plyn nacházející se v podmínkách blízkých zkapalnění. Ke zkapalnění p. (pod kritickou teplotou) dojde pouhým zvýšením tlaku. P. se tvoří nad povrchem kapaliny za každé teploty (vypařování) vlivem tepelného pohybu molekul, proto se kapalina v neuzavřeném prostoru za jistý čas zcela vypaří. V uzavřeném prostoru se po určité době ustaví rovnováha mezi kapalinou a nasycenou p., dynamicky charakterizovaná stejnou rychlostí vypařování a kondenzace. Rovnovážný ↓tlak nasycené páry, který je závislý jen na teplotě (nikoliv na vnějším tlaku) se někdy nazývá tenze. Pokud se tento tlak vyrovná vnějšímu tlaku, kapalina vře (p. se tvoří v celém objemu, nejen na povrchu). Zvýší-li se za konst. tlaku teplota nasycené p., vzniká p. přehřátá, která se stoupající teplotou se přibližuje svými vlastnostmi ideálnímu plynu. Při stlačení nasycené p. nedojde ke zvýšení tlaku, ale zkondenzuje takové množství p., že zbytek p. si může zachovat původní tlak. Podmínky rovnováhy kapalina-pára při vypařování roztoku (ideálního) vyjadřuje ↓Raoultův zákon. Tlak p. nad roztokem dvou nemísitelných kapalin je dán součtem parciálních tlaků obou složek. Největší průmyslové využití má vodní p. Vodní p., nutno poznamenat, není viditelná, to co se běžně označuje jako vodní p., je polydisperzní systém vzduchu, vodní p. a mikroskopických kapiček vody (mlhy).

Parafin - směs pevných nasycených uhlovodíků (alkany), b. t. 52 až 62 °C; bezbarvá až bílá hmota, získává se odparafinováním miner. olejů. Používá se v kosmetice a na výrobu svíček.

Parametr krystalu, úsek (vzdálenost), kterou vytíná na poloosách osního kříže krystalová plocha. Označuje se podle příslušné osy a (předozadní), b (levopravé) a c (svislé). Poměr p. k. a:b:c je pro každou plochu stálý a nezávisí na její velikosti. Nejčastější a největší tvar na krystalu nazýváme tvarem zákl. a jeho parametry zákl. p. k. Pro všechny krystaly téže látky je poměr zákl. p. k.stálý. Tvary vznikající násobením zákl. p. k. racionálními čísly jsou tvary odvozené.

Parciální kondenzace - rozdělení složek mezi kondenzát (obohacený méně těkavou složkou) a páry (obohacené těkavější složkou) část. kondenzací par. Při rovnovážné p. k. se páry a vznikající kondenzát vedou vedle sebe, takže lze mezi oběma fázemi dosáhnout rovnováhy. Rozdělení složek je stejné jako při rovnovážné destilaci. Při diferenciální p. k. páry procházejí kondenzátorem, část. kondenzují a obohaceny o těkavější složku opouštějí kondenzátor. Vznikající kondenzát teče proti směru par zpět do destilačního kotle. Diferenciální p. k. probíhá za ustavičného porušování rovnováhy. Mezi složením par destilátu a množstvím kondenzátu lze odvodit podobný vztah jako při ↓diferenciální destilaci. Protiproudný tok kondenzátu se nazývázpětný tok (reflux). Poměr průtoku kondenzátu L a destilátu D je refluxní poměr R = L/D. Zvětšováním refluxního poměru (tj. zmenšováním množství odebraného destilátu D) se zvětšuje koncentrace těkavější složky v dsetilátu a teor. lze získat při R→∞ (tj. D→0) čistou složku v destilátu. Diferenciální p. k. se podobá ↓rektifikaci, je však méně ekonomická, protože spotřeba tepla je velká.

Parciální objem - objem jedné složky plynné směsi, který by zaujímala, kdyby za dané teploty byla sama při celkovém tlaku systému. Závislost p. o. na celkovém objemu směsi vyjadřuje ↓Amagatův zákon.

Parciální tlak - tlak jedné složky plynné směsi, který by měla, kdyby za dané teploty sama vyplňovala celý objem směsi. Závislostp. t. na celkovém tlaku plynné směsi vyjadřuje ↓Daltonův zákon.

Pasivita kovů - stav, v němž má kov vynikající odolnost k chem. účinkům prostředí, s kterým za norm. okolností reaguje. Pasivity železa, niklu, chromu lze dosáhnout okysličovadly (kyselinou dusičnou, dvojchromany, manganistany apod.). Příčinou p. k. je vznik asi 10 nm tlusté vrstvičky kysličníku, která zabraňuje další oxidaci n. rozpouštění kovů. Depolarizovat kovy (tj. zbavit je pasivity) lze zahříváním, odrásáním povrchu, úderem n. katodickou polarizací (spojením pasivního kovu  s aktivním pod hladinou rozpuštědla).

Pasteur Louis - francouzský chemik, 1822-1895, jeden ze zakladatelů stereochemie (rozdělování opt. aktivních krystalů), učinil zákl. objevy v mikrobiologii a imunologii.

Pauli Wolfgang - rakouský fyzik, 1900-1958, laureát Nobelovy ceny za fyziku z r. 1945; objevitel elektronového spinu, vylučovacího principu a neutrina, vypracoval spolu s Heisenbergem teorii kvantové elektrodynamiky a teorii elementárních částic.

Pauliho princip - princip výlučnosti, který jednoznačně určuje uspořádání elektronů do jednotlivých orbitalů v ↓elektronovém obalu atomu. Podle P. p. nemohou být v jednom atomu dva elektrony se všemi čtyřmi stejnými kvantovými čísly. Každý orbital charakterizovaný třemi kvantovými čísly může být obsazen max. dvěma elektrony, lišícími se spinem.

Pauling Linus Carl - americký vědec, 1901-1994, laureát Nobelovy ceny za chemii z r. 1954 a Nobelovy ceny míru z r. 1962. Zabýval se teorií vazby a struktury sloučenin (teorie resonance, metoda valenční vazby pro výpočet molekulární struktury, struktura bílkovin pomocí rtg. difrakce).

Pegmatity - hrubozrnné světlé horniny různého, nejčastěji žulového magmatu. Vznikají krystalizací magmatu obohaceného plyny, které jsou příčinou hrubě kryst. textury (stavby). P. tvoří žíly, obsahující živce, křemen, slídu a vzácné drahokamy (akvamariny, smaragdy a safíry aj.). P. obsahují někdy i zirkonium, lanthanoidy (v monazitu, apatitu, orthitu), tantal a niob (v tantalitu a kolumbitu), wolfram a molybden (ve wolframitu a molybdenitu), lithium (v lithné slídě) a beryllium (v berylu). P.bývají někdy ložisky korundu, andalusitu, grafitu aj.

Pektinové látky - polysacharidy založené na kyselině D-galakturonové (polygalakturonové) ve formě methylesterů.

Pelitický sediment - sediment, jehož částice jsou menší než 0,01 mm. Do skupiny p. s. patří jílovité horniny. Disperzní jemnost částic určuje vlastnosti usazených hornin.

Peptidické vazby - vazby -CONH- vznikající kondenzací jedné karboxylové skupiny a jedné aminoskupiny.

Perforace - nepřetržitá extrakce tuhé látky z roztoku rozpuštědlem, např. na protiproudném principu (protiproudná perforace).

Perfúze - promývání, experimentální prohánění tekutiny (fyziologického roztoku, citrátové krve) orgánem pokusného zvířete.

Perkolace - protiproudná extrakce tuhé látky rozpuštědlem za studena.

Perla - v podstatě uhličitan vápenatý ve formě kosočtverečného aragonitu. Obsahuje příměs org. rohovité látky a někdy i jemně vrostlý ↓kalcit. P. vznikají uvnitř těla některých perlorodek (mezi jejich lasturou a tzv. pláštěm). P., jejichž průměr je větší než 1 cm, jsou již neobvyklé. Existují p. pravé, pěstované, černé, popř. jejich imitace. Navzájem je lze rozlišit, např. pomocí rtg. záření.

Perličková zkouška - metoda identifikace některých kovových solí na základě charakteristického zbarvení boraxové n. fosforečnanové perličky vznikající roztavením boraxu n. metafosforečnanu sodného v očku platinového drátu. Do perličky se vnese dotykem nepatrné množství zkoumané látky a zahřívá se nejprve v oxidační, potom v redukční části plamene. Barva perliček se pozoruje po jejich ochlazení. Oxidační (redukční) boraxovou perličku vytvářejí např. sloučeniny chromu - žlutozelenou (modrozelenou), sloučeniny mědi - modrozelenou (červenou), sloučeniny kobaltu - modrou (modrou), sloučeniny železa - hnědožlutou (nazelenalou), sloučeniny manganu - fialovou (bezbarvou) (↓zkoušky suchou cestou).

Perlit - vulkanické sklo (často je provází příbuzný smolek a obsidian) má kulovou odlučnost („perly") vznikající vnitřním pnutím při ochlazování a počátečním překrystalováním sklovité horniny. Po vypálení dává p. výbornou  lehkou stavební hmotu. V ČSSR se vyskytoval společně s ryolity na vých. Slovensku ve Štiavnickém pohoří (Hliník).

Peroxidové číslo - jedna z chem. konstant tuků. Udává množství jodu, uvolněného z jodidu draselného peroxidy přítomnými v tuku, za podmínek metody. Uvolněný jod se stanoví titračně.

Perutz Max Ferdinand - anglický vědec, 1914-2002, laureát Nobelovy ceny za chemii z r. 1962 společně s J. C. Kendrewem za výzkum struktury glubulárních bílkovin.

Pesticidy - látky používané k hubení škodlivých organismů především v zemědělské rostlinné výrobě. Hlavními reprezentanty jsou insekticidy (prostředky proti škodlivému hmyzu), fungicidy (prostředky proti houbovým chorobám a plísním) a herbicidy(prostředky proti plevelům). Významné jsou také rodenticidy (prostředky proti hlodavcům), moluskocidy (prostředky proti škodlivým měkkýšům), akaricidy (prostředky proti roztočům) a nematocidy (prostředky proti háďátkům). - Insekticidy lze dělit z několika hledisek. Podle účinku jsou důležité kontaktní, požerové a dýchací insekticidy, hmyz hyne dotykem, pozřením n. vdechnutím účinné látky. Významný je také systémový účinek; insekticid je po aplikaci transportován z jedné části do dalších částí ošetřené rostliny. Podle chem. složení mají dnes rozhodující význam syntetizované org. sloučeniny. Ty můžeme rozdělit do několika významných skupin, a to: - Chlorované uhlovodíky, jejichž hlavním představitelem je DDT. Pro obtížnou odbouratelnost a protože se hromadí v organismu živočichů, se od jejich používání upouští. - Organofosforové insekticidyvětšinou estery kyseliny fosforečné a jejích thioderivátů. Dnes jsou nejvýznamnější a nejpoužívanější skupinou insekticidů. -Estery kyseliny karbamové na dusíku substituované a některé další méně významné skupiny. - Dříve rozšířené anorg. a přír. látky se dnes až na výjimky (pyretrum) neužívají. Spec. použití pro ochranu zásob před hmyzem mají látky působící přivdechování. Vedoucí postavení si mezi nimi přes svou velkou toxicitu udržuje kyanovodík. K insekticidům řadíme také postřiky pro zimní období, jimiž se v době vegetačního klidu hubí přezimující škůdci ve všech vývojových stadiích. Některé insekticidy, především organofosforové, mají také akaricidní účinek. Akaricidy se proto zařazují také mezi insekticidy. - Fungicidy lze podle způsobu použití zhruba rozdělit na mořidla semen pro preventivní ochranu osiva a na fungicidy používané k přímým zásahůmproti houbovým chorobám. Mezi mořidly převládají org. sloučeniny rtuti. V posledních letech je snaha přecházet na čistě org. sloučeniny, které jsou sice z hlediska ochrany životního prostředí výhodnější, ale ve svém fungicidním účinku se rtuťnatým mořidlům ještě nevyrovnají. Mezi postřikovými fungicidy si stále zachovávají důležité postavení anorg. sloučeniny mědi, především oxychlorid měďnatý. Z dalších fungicidů se uplatňují kovové, především zinečnaté a manganaté soli org. kyselin, zejm. dithiokarbamanů. Stále vzrůstá význam čistě org. fungicidních sloučenin bez obsahu těžkých kovů. Jsou to hlavněsloučeniny s trichlormethylthioskupinou a substituované fenoly a chinony a jejich deriváty. V posledních letech byly do praxe zavedeny také sloučeniny mající systémový fungicidní účinek. Fungicidy jsou také důležité při ochraně dřeva, textilu, usní a dalších materiálů před plísněmi a houbovými chorobami. - Herbicidy byly do zemědělské praxe zavedeny mnohem později než insekticidy a fungicidy - ve větší míře až po roce 1950. Podle šíře působení je dělíme na totální, určené proti veškeré vegetaci, aselektivní, které hubí plevely a nepůsobí na kulturní rostliny. Selektivita však nezávisí pouze na chem. složení, ale také na době a způsobu aplikace. Herbicidní látky působí většinou kontaktně, existují však i takové herbicidy, které rostlina musí přijmout kořeny. Některé z nich mají též systémový účinek. Z moderních herbicidů byly jako prvé aplikovýny deriváty fenoxymastných kyselin pro hubení dvouděložních plevelů v obilovinách. Z dalších skupin jsou významné substituované fenoly a alkylfenoly, herbicidně aktivní karboxylové kyseliny a jejich deriváty (většinou chlorované sloučeniny) alifatické i aromatické řady, dále deriváty močoviny karbamany, včetně thiokarbamanů. V posledních letech se rozšířily dusíkaté heterocyklické sloučeniny, především odvozené od 1,3,5-triazinu se selektivními účinky pro řadu kulturních plodin. Účinnými herbicidy jsou soli kvarterních zásad odvozených od bipyridylů, které se aplikují v malých hektarových dávkách. Selektivitu a spektrum účinnosti herbicidů velmi často zvyšují kombinace dvou n. několika účinných substancí. - Rodenticidy se většinou používají ve forměnávnad. Významné jsou především deriváty oxykumarinu, některé přír. látky a fosfid zinku, který si stále udržuje své postavení. Pro plošnou aplikaci proti hrabošům bylo navrhováno a používáno několik přípravků; žádný z nich však nesplňuje všechny požadavky, které jsou na tyto přípravky kladeny. Účinné pesticidní substance se zpravidla upravují do formy aplikačních přípravků. Nejběžnější jsou kapalné emulgovatelné n. přáškové suspendovatelné koncentráty, které slouží pro přípravu vodných postřiků. Emulgovatelné přípravky se vyrábějí rozpouštěním účinné substance ve vhodném rozpuštědle, do něhož se přidává emulgátor, zpravidla směs několika tenzidů. Výroba suspendovatelných přípravků je náročnější. Účinná substance se mele s tenzidy, látkami zvyšujícími stálost vodných suspenzí, a někdy i s plnivy. V postřicích připravených z emulgovatelných koncentrátů jsou účinné substance přítomny v daleko menších částečkách než v těch, které byly připraveny z koncentrátů suspendovatelných. Proto jsou pro některé účely, např. pro systémově působící přípravky, účinnější emulze, pro jiné aplikace, např. když hrozí poškození kulturní rostliny, jsou lepší suspenze. Dříve rozšířené popraše s malým obsahem účinné látky ztratily svůj význam. Částečně je nahradily granulované přípravky, které mají některé přednosti, např. pomalejší uvolňování účinné látky. Pro aerosolovou a tzv. leteckou nízkoobjemovou aplikaci jsou vhodné roztoky p. v miner. olejích. Pro aplikaci v malém jsou oblíbené aerosolové přípravky, kde je účinná látka rozpuštěna ve freonu (ledonu) a uzavřena v tlakové bombičce. Jen některé ve vodě rozpustné sloučeniny umožňují přímou aplikaci vodných roztoků. Používání p. má velký význam zejm. v zemědělské rostlinné výrobě, kde se ekonomické přínosy počítají na miliardy Kč. Dosahované velké výnosy, především obilovin, by nebyly možné bez aplikace p. Používání herbicidů přináší úspory pracovních sil a stalo se součástí agrotechnických postupů. V našich podmínkách se význam insekticidů a rodenticidů pro potírání přenášečů nakažlivých chorob často nedoceňuje, ale v tropických a substropických oblastech se bez nich lze jen velmi těžko obejít. P. jsou fyziologicky působící látky a mají vliv na prostředí, kde se aplikují. Mohou nepříznivě působit na lidi, kteří s nimi přicházejí do styku, a proto bývá jejich používání někdy právem, jindy neprávem kritizováno. Uskutečňuje se řada opatření při výrobě i aplikaci, aby se tento nepříznivý vliv omezil, a sleduje se výskyt reziduí p. v plodinách a potravinách. Používání mnoha velmi toxických n. těžko biologicky odbouratelných p.bylo zakázáno. Intenzívně se pracuje na výzkumu nových metod boje proti škodlivým činitelům, dosažené výsledky však ukazují, že k významnému omezení používání p. v dohledné době nedojde.

Petrografie - věda o horninách. Systematicky zkoumá jejich geol. složení, strukturu, texturu, chem. složení a vlastnosti horninotvorných minerálů. P. dělíme na všeobecnou a systematickou. Všeobecná p. (petrologie) se zabývá zákonitostmi vzniku hornin, jejich přeměn, vzájemných genetických vztahů hornin a jejich minerálů v závislosti na celkovém vývoji zemské kůry. P.systematická se zabývá zařazováním hornin do přirozených skupin, charakterizovaných nerostným složením, a popisuje horniny nově objevené. Rozlišujeme p. sedimentárních, magmatických a metamorfovaných hornin a p. uhlí. Hlavní metodou p.je mikroskopický výzkum výbrusů horniny ↓polarizačním mikroskopem.

Pěna - dvojfázová koloidní soustava, v níž je dispergujícím prostředím kapalina a dispergovanou fází plyn (např. vzduch). Dispergované částice plynu jsou navzájem oddělené více n. méně viskózním ↓filmem, který určuje stálost p. P. je nejstálejší, jestliže film je vytvořen mýdlem n. jinou povrchově aktivní látkou.

Piezoelektrické minerály - jsou vesměs el. nevodivé. Jelikož tepelným (pyroelektřina) n. mech. (piezoelektřina) namáháním dochází v krystalové mřížce takových krystalů k prostorovým posunům pozitivních a negativních nosičů nábojů, má to za následek vznik dipólů. Piezoel. jev se projevuje obvykle u krystalů, které nemají střed souměrnosti. Piezoel. i pyroel. jev je silný zejm. u křemene, turmalínu, ale též u umělých monokrystalů Seignettovy soli, u alk. fosforečnanů a jiných látek.

Pigment - tuhá látka, která má schopnost jinou látku zabarvit n. transparerntní látku učinit neprůhlednou. P. (práškové barvy) jsou nerozpustné v prostředí, v němž jsou rozptýleny. Z chem. hlediska se p. rozdělují na anorg. a org. Podle původu se anorg.p. dělí na přír. a umělé. Přír. anorg. p. se vyskytují v přírodě jako nerosty a v podobě různých hlinek. Vyrábějí se fyz. úpravami (plavením, mletím, tříděním, propíráním, filtrací, sušením), při nichž se chem. složení látky nemění. Bílé přír. p. jsou křída, těživec a mastek, žluté jsou okry a hnědé sieny, umbry a kaselská hněď. Umělé anorg. p. se připravují chem. procesy z přír. surovin, při nichž se mění podstata výchozí suroviny. Jsou to zejm. bílé p.: titanová běloba, zinková běloba, litopony a blanc-fixe; červené p.: železitá červeň, suřík a rumělka; modré p.: ultramarín a ferrokyanidové modře; zelený p. kysličník chromitý; žluté p.: železitá žluť, chromová žluť a zinková žluť; černé p.: saze a železitá čerň; ostatní p.: bronze, jejichž podstatu tvoří práškové kovy a jejich slitiny (např. hliník, zinek, měď, stříbro a zlato). Anorg. p. lze rozdělovat i z jiných hledisek, např. podle jejich chem. složení nebo podle použití. Org. p. se nazývají pigmentová barviva a připravují se sysnteticky ve všech barevných odstínech kromě bílé. Dodávají se ve formě prášků, past nebo jako práškové směsi. Mezi nejznámější patří Versalová, Versatinová a Vulkanová barviva, která vynikají barevnou stálostí asi do 150 °C. P. se používá především do ↓nátěrových hmot, k barvení plastických hmot, kaučuků, chem. vláken apod. Uplatňují se také v průmyslu stavebních hmot, ve smaltařském průmyslu, v elektrokeramice, při přípravě svářecích elektrod, ve sklářském průmyslu apod. Org. p. se dává přednost v průmyslu gumárenském a plastikářském. Pro aplikaci p. jsou charakteristické tyto jejich vlastnosti: stálost na světle, odolnost k vlivům povětrnosti, odolnost k zvýšeným teplotám a chem. odolnost k působení kyselin, zásad, solí a vody. Zákl. znakem bílýchp. je jasnost (bělost) a pestrých p. barevný odstín. P. jsou charakterizovány také spotřebou oleje (udávanou počtem gramů, kterých je zapotřebí, aby ze 100 g p. vznikla hustá pasta, která se při dalším roztírání už nemaže), sypnou hmotností (podle níž lze zhruba usuzovat na průměrnou velikost krystalů) a některé p. také sedimentací.

Písek - nezpevněná úlomkovitá usazenina o průměrné velikosti zrn 0,05 až 2 mm. Většina zrn p. je z křemene, ostatní jsou z živce a jiných nerostů (zirkonu, turmalinu, granátu apod.). Rýžováním lze z pískových náplavů těžit užitkové minerály (cínovec, zlato, wolframit, monazit atd.). Zpevněním p. vzniká ↓pískovec (užitečný jako stavební kámen). P. je nezbytný pro stavebnictví (k přípravě malty), hutnictví (jako slévárenské písky), dále slouží jako sklářská surovina, přísada do ohnivzdorných a cihlářských jílů, jako lešticí a brusný prášek a jako přísada do glazur na keramické výrobky. Nejcennější p. jsou z neogenních (třetihorních) souvrství n. z pokryvových útvarů a naplavenin řek.

Pískovec - zpevněný písek, jezerní, mořský aj. Obsahuje zrna křemene, v menší míře zrna živce a šupinky muskovitu, jež jsou spojeny tmelem železitým, vápnitým, křemitým n. jílovitým. Pevnost a trvanlivost p. závisí na množství tmelu. Nejpevnější pískovce jsou spojeny křemitým tmelem, p. s tmelem jílovitým snadno zvětrávají. P. slouží jako stavební kámen a sochařský materiál.

Planck Max Karl Ernst Ludwig - německý fyzik, 1858-1947, laureát Nobelovy ceny za fyziku z r. 1918. Vysvětlil záření černého tělesa za předpokladu kvantování energie. Pracoval v termodynamice a v elektrochemii.

Plasticida, tvárnost - schopnost tuhé látky zachovat tvarové změny způsobené napětím i po jeho uvolnění.

Platinové kelímky - drobné laboratorní misky s výbornou chem. odolností. Určitá činidla však p. k. narušují. Platina se za žáru koroduje a tvoří slitiny. P. k. lze žíhat pouze na keramických n. křemenných trianglech. Nesmějí se zahřívat ve svítivém ani čadivém plameni (tj. v jeho redukčním pásmu), protože Pt rozkládá uhlovodíky na saze, které se na p. k. ukládají a po shoření je povrch p. k. drsný a lámavý. Při žíhání v plameni Bunsenova kahanu musí být p. k. umístěn nad modrým kuželem plamenu. Vhodnější pro zahřívání p. k. je sklářský dmychadlový kahan n. el. pec. V p. k. se nesmějí zahřívat kovy, ani snadno redukovatelné sloučeniny stříbra, mědi, olova, cínu n. bismutu, dále bor, boridy, křemík, silicidy, fosfor, fosfidy, arsen, arsenidy, antimon, antimonidy, sirníky, siřičitany, thiosírany a dithioničitany. I při spalování org. sloučenin obsahujících kyselinu fosforečnou může dojít ke korozi p. k., a to i v oxidačním pásmu plamene. P. k. nejsou vhodné pro tavení hydroxidů a peroxidů alk. kovů. P. k. se čistí opatrným vytíráním velmi jemným křemičitým pískem; lze je vyvařit v konc. kyselině dusičné n. chlorovodíkové, nikoli však v jejich směsi. P. k. lze rovněž čistit tavením hydrosíranu n. dvojsíranu draselného.

Platinové kovy - skupina šesti prvků osmé vedlejší podskupiny period. soustavy, at. č. 44 až 46 ↓ruthenium, ↓rhodium a ↓palladium a at. č. 76 až 78 ↓osmium, ↓iridium a ↓platina. Podle hustoty je rozdělujeme na lehké p. k. (s at. č. 44 až 46) a těžké(s at. č. 76 až 78). - P. k. se vyznačují odolností ke kyselinám, obtížnou tavitelností a část. i velkou tvrdostí. Mají vynikající katalytické vlastnosti. Ruthenium a osmium připomínají svými sloučeninami železo; rhodium a iridium jeví zřetelné vztahy ke kobaltu. Palladium tvoří svým chováním přechod k stříbru, platina ke zlatu, podobně jako nikl k mědi. Snaha vystupovat ve vyšších ox. č. klesá jak v řadě lehkých p. k., tak i v řadě těžkých p. k. zleva doprava (podobně jako v řadě železo, kobalt, nikl). P. k. se v přírodě vyskytují téměř vždy společně, a to v podstatě ryzí, část. spolu legovány. V ložiskách platinových rud množstvím značně převažuje platina. K p. k. je obvykle přimíšena měď, zlato a hlavně železo. V čistém stavu se p. k. nesnadno získávají.

Plastomer - makromoleulární látky, v níž deformace probíhá převážně nevratně.

Plynová analýza - souhrn metod kval. a kvant. analýzy látek v plynném skupenství (n. látek převedených v plynné skupenství) (↓anal. chemie). Plynné látky se dělí na přír. a průmyslové plyny. Plyny mohou vznikat i při výzkumné práci, mohou být biol. původu n. mohou pocházet z jaderných procesů. P. a. používá různých metod a zařízení, jejichž uplatnění závisí na druhu analyzovaných plynných směsích, na řešených úkolech a podmínkách analýzy. Při kval. p. a. se ve zkoumaném plynu určuje jedna n. více složek. Využívá se k tomu různých kval. reakcí, jež umožňují např. podle změny barvy použitého činidla n. podle povahy jiných příznaků usuzovat na přítomnost určitých složek a někdy přibližně určit i jejich koncentraci. Kvant. p. a. se přesně zjišťuje množství jednotlivých plynů obsažených v plynné směsi. Plynné směsi se rozdělují na jednotlivé složky n. frakce. Jestliže mají jednotlivé složky značně rozdílné vlastnosti a dělení probíhá dokonale, lze oddělit plyny a někdy dokonce i jejich izotopy.Metody p. a.: a) Chem. metody - založené na reakcích, které dovolují z plynné směsi oddělit jednotlivé složky a stanovit je objemově n. jiným způsobem (titračně, kolorimetricky atd.). Nejčastěji se používá pohlcování složky plynné směsi určitým činidlem. Změřením objemu plynu před absorpcí a po ní se stanoví množství absorbované složky. b) Nízkotepelné destilační a rektifikační metody - založené na dělení plynné směsi na jednotlivé složky n. frakce destilací. c) Adsorpční a chromatograf. metody - založené na dělení plynných směsí pomocí různých adsorbentů. d) Hmotnostní spektrometrická metoda - založená na získávání hmotn. spekter prvků a sloučenin analyzované plynné směsi. e) Fyz. a fyz.-chem. metody - založené na stanovení n. porovnávání různých fyz. a fyz.-chem. vlastností plynných směsí. f) Opt., spektrální metody - založené na vzniku spekter plynů. g) Metody p. a. - založené na použití radioaktivních indikátorů a záření radioaktivních prvků.

Pneumatolytický vznik - vznik minerálů a rud ovlivněný plynnými složkami magmatu. Tyto plyny obsahují chem. účinné složky s obsahem fluoru, boru, wolframu a dalších halogenidů, které způsobují sublimaci a přemisťování dalších prvků v podobě chloridů, fluoridů atd. Vznikají tak akumulace cínovce, wolframitu, molybdenitu, lithných slíd atd.

Pohyblivost iontů - součin rychlosti iontů v el. poli s jednotkovým potenciálním spádem a náboje jednoho molu iontů (z. F). P. i.je totožná s molární vodivostí iontů a charakterizuje rychlost přenosu el. náboje jednotlivými ionty. Hodnoty p. i., vztahující se na nekonečně zředěné roztoky elektrolytu, jsou důležité iontové konstanty (mezní p. i.), jejichž sčítáním lze získat mezní molární vodivost libovolného elektrolytu (což je důležité zejm. pro slabé elektrolyty). P. i. závisí na teplotě. Lze ji stanovit přímým měřením pohybu iontů (zejm. barevných) v el. poli (↓elektrolýza). Nejčastěji se stanovuje pomocí převodových čísel iontů.

Polányi Michael - anglický chem. fyzik, 1891-1976, vypracoval teorii chem. reakční rychlosti, zabýval se adsorpcí, vazebnými energiemi a polymerací.

Polarimetrie - měření úhlu otáčení roviny polarizovaného světla opt. aktivní látkou. Polarizované světlo kmitá jen v jedné rovině. Otáčení roviny polarizovaného světla závisí nejen na povaze samotné látky, ale i na její koncentraci a jiných faktorech (např. na tloušťce vrstvy, kterou světlo prochází). P. lze stanovit množství opt. aktivních látek měřením velikosti otáčení polarizovaného světla. Přístroj, jímž se měření uskutečňuje, je ↓polarimetr. P. se uplatňuje ke stanovení penicilinu, enzymu penicilinasy apod.

Polarizace elektrod (polarizace elektrolytická) - změny potenciálu vyvolané buď následkem toku proudu galvanickým článkem, nebo působením proudu (při elektrolýze) ve srovnání s potenciálem za bezproudového stavu. Vzniká vždy galvanický článek s elektromotorickou silou, namířenou proti vnějšímu napětí. Podle příčin se dělí p. e. na koncentrační (vzniká v důsledku změn koncentrace elektrolytu v okolí elektrod při elektrolýze, čímž vytvoří potenciálový rozdíl - koncentrační článek působí proti vloženému napětí) a chem. (nastává tehdy, když průchodem proudu se utvoří na elektrodě n. v roztoku nová složka, která ovlivňuje potenciál). Ve vodných roztocích silných kyselin a zásad vznikne při elektrolýze na katodě vodíková elektroda (katodická polarizace), na anodě kyslíková (anodická polarizace). Katodická polarizace vzniká i v galvanických článcích, kde při průchodu proudu se na katodě vyvíjí vodík.

Polarizační mikroskop - přístroj k určování opt. vlastností minerálů a hornin, jejich ↓textury (stavby), struktury (slohu), formy zrn a jejich vzájemného vztahu. Na rozdíl od biol. mikroskopu má p. m. zařízení (↓nikoly, polariody), jež umožňuje opt. výzkum minerálů v polarizovaném světle a tím určení rudných a nerudných minerálů. P. m. dal základ vzniku ↓petrografie a rudní mikroskopie jako samostatných vědních oborů.

Polaroidy - velmi dobrá náhražka za dřívější ↓nikoly. Slouží k získávání rovinně polarizovaného světla v nejrozmanitějších přístrojích, zvláště v polarizačních mikroskopech, polarimetrech aj. P. mají tvar filtru. Tenká polaroidní fólie obsahuje tzv.herapatit (vodnatý perjodidchininsulfát); montuje se obvykle mezi dvě průhledné destičky ze skla nebo z plastických hmot. Obchodní označení bývá BernotarHerotar aj. Viz též ↓dvojlom.

Polokovy - prvky přechodných vlastností mezi ↓kovy a ↓nekovy. K p. řadíme germanium, arsen, antimon, selen, tellur a astat.

Polyderivát - sloučenina vzniklá náhradou několika atomů vodíku jinými atomy n. charakteristickými skupinami.

Polyfosforečnany, polyfosfáty - soli polyfosforečných kyselin, které se odvozují od kyseliny trihydrofosforečné odštěpením vody za tvorby řetězců. Patří sem i soli se zvlášť vysokomolekulárními anionty, např. Grahamova sůl, která vznikne prudkým ochlazením taveniny získané zahříváním dihydrofosforečnanu sodného na 600 °C n. výše jako čirá, průhledná, hygroskopická a sklovitá látka. P. se používá jako přísady do mýdla, aby se zamezilo vylučování vápenatých solí při použití tvrdé vody k praní. Vysokomolekulární alk. p. působí jako měniče iontů (kationtů).

Polymyxiny - antibiotika produkovaná B. aerosporus. Směs látek, označovaných jako p. A-E, z nichž je pro terapeutické účely nejvhodnější p. B. Používá se při léčbě střevních infekcí.

Polyreakce - souborný název reakcí, které probíhají při syntéze n. rozkladu makromolekulární látky.

Porter R. R. - anglický biochemik, 1917-1985, laureát Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství z r. 1972, studuje protilátkovou funkci imunoglobulinů.

Porter sir George - anglický chemik, 1920-2002, laureát Nobelovy ceny za chemii z r. 1967, studoval rychlé reakce v plynech metodou bleskové fotolýzy.

Potravinářská chemie - odvětví chemie, zabývající se výzkumem chem. složení potravin. S p. ch. úzce souvisí i technologie přípravy, mikrobiologie, hygiena potravin apod.

Potraviny - komplikované biogenní látky, které byly původně částmi živočišného n. rostlinného těla. Podle zdroje rozeznávámep. rostl. (zeleninu, ovoce, brambory, luštěniny, obilniny, moučné výrobky) a p. živočišné (maso, vnitřnosti, uzeniny, mléko, sýry, máslo aj.); podle nejdůležitějších funkcí rozeznáváme p. kalorické (bílkoviny, uhlovodany, tuky), p. ochranné (vitamíny, miner. látky, vodu) a přídatné (látky chuťové a arom., pochutiny).

Povrchová aktivita - schopnost povrchově aktivních látek snižovat povrchové napětí. Po rozpuštění povrchově aktivní látky se její molekuly hromadí na povrchu roztoku v důsledku menších přitažlivých sil mezi nimi a molekulami rozpuštědla, než jsou vzájemné přitažlivé síly mezi molekulami rozpouštědla. Tím se zvětší koncentrace povrchově aktivní látky v povrchové vrstvě proti koncentraci uvnitř roztoku a poklesne povrchové napětí (pozitivní adsorpce). Jsou-li přitažlivé síly mezi molekulami rozpuštědla a rozp. látky vtahovány dovnitř roztoku a v povrchové vrstvě je jejich koncentrace menší než uvnitř roztoku (povrchově neaktivní látky). Povrchové napětí vzroste n. se nemění (negativní adsorpce). Na fázovém rozhraní (na tzv. pohyblivém rozhraní) plyn-roztok, kapalina-roztok, olej-voda se v roztoku adsorbují povrchově aktivní látky. P. a. souvisí s polaritou molekul. Povrchově aktivní jsou bipolární molekuly, které mají hydrofilní i hydrofobní skupinu (mastné kyseliny, alkoholy, mýdla apod.). Jestliže se bude povrchově aktivní látka adsorbovat v rozhraní dvou navzájem se nemísících kapalin (voda-benzen), vyvolá rozdíl v polaritě obou kapalin, pokud hodnota její vlastní polarity bude mezi hodnotami polarit obou stýkajících se kapalin (emulgátory).

Povrchové jevy - fyz., chem. a el. děje, které probíhají na fázovém rozhraní. Molekuly v povrchových vrstvách (tuhých látek, kapalin, roztoků) jsou z hlediska potenciální energie v jiném energetickém stavu, než v jakém se nalézají molekuly pod povrchem. V důsledku toho se povrchové vrstvy vyznačují povrchovou energií (↓povrchové napětí). Volná povrchová energie: δ = (σG/σs)p, T, představuje práci potřebnou k vytvoření nového povrchu při izotermním ději (změna ↓volné entalpie G při jednotkové změně povrchu s). Celková povrchová energie, Us= (σH/σs)p, T, je práce i teplo potřebné k zvětšení povrchu (změna entalpie H při jednotkové změně povrchu s). Jestliže mají klasické termodynamické vztahy platit i pro fyz. chemii povrchů a disperzních soustav, musí být korigovány o povrchovou energii. Prvý zákon termodynamiky aplikovaný v koloidní chemii je vyjádřen vztahem: dU = dQ + dA + δ ds.

Pozitron e+ - elementární částice představující antičástici elektronu. Hmotnost p. a elektronu je stejná, náboj p. je stejně velký jako náboj elektronu, ale opačného znaménka, spin je ½. Magn. moment p. se rovná přibližně jednomu Bohrovu magnetonu.P. vzniká při pozitronovém rozpadu jader, při rozpadu nestálých elementárních částic a při tvobě elektronového páru. P. může volně existovat jen ve vakuu, v látce probíhá anihilace p. s elektronem za vzniku záření γ.

Poživatiny - org., v malém množství i anorg. sloučeniny, z nichž se skládají potraviny, pochutiny a nápoje.

Pregl Fritz - rakouský vědec, 1869-1930, laureát Nobelovy ceny za chemii z r. 1923 za vypracování metody nikroanalýzy org. látek.

Procesy a aparáty - nauka o zákl. operacích a aparátech v chem. průmyslu. Souhrn teor. a praktických poznatků o výrobních postupech v chem. průmyslu podává chem. technologie. Fyz. a fyz.-chem. stránkou procesů aplikovaných v těchto postupech se zabývá teorie procesů a aparátů (chem. inženýrství). Rozdělení procesů z hlediska společného charakteru fyz. dějů: 1.hydrodynamické procesy (charakteristickým dějem je sdílení hybnosti); 2. tepelné procesy (↓přestup tepla); 3. ↓difúzní procesy(↓sdílení látky); 4. mech. procesy (úprava tvaru látky). Samostatné jsou chem. procesy a teorie reaktorů. Do každé skupiny patří několik jednotkových operací se společnými spec. znaky: 1. ↓tok tekutin, ↓doprava tekutin, ↓usazování, ↓odstřeďování, ↓fluidace, ↓filtrace, ↓míchání; 2. ↓vedení tepla, ↓proudění tepla, ↓sálání tepla, ↓výměna tepla, ↓odpařování; 3. ↓destilace, ↓absorpce, ↓extrakce, ↓sorpční operace (↓adsorpce, dialýza, výměna iontů), ↓sušení, ↓krystalizace; 4. mletí, skladování, ↓doprava tuhých částic, třídění částic, úprava atd. Každý technologický postup obsahuje několik operací. Teorie p. a a.umožňuje předvídat průběh procesu pomocí několika metod. Řešení rovnic odvozených z fyz. principů zkoumaného děje (např. teorie ↓mezní vrstvy, odvození charakteristických bezrozměrných kritérií pomocí ↓teorie podobnosti apod.), z podobnosti totožného děje (pomocí modelového zařízení), podle analogie jiného děje odlišné fyz. podstaty, ale podobného mechanismu (např. analogie mezi ↓prostupem tepla a ↓prostupem látky) a správnou analýzou děje (např. popisem děje bezrozměrnými kritérii) umožňuje omezit počet experimentů. Chem.-inženýrské výpočty obsahují ↓látkové bilance, ↓energetické bilance a výpočty hlavních rozměrů aparátů (z rychlosti probíhajících dějů). Výpočty jsou statické, např. látkové a energetické bilance, výpočty rovnovážných stavů, a dynamické, např. výpočet velikosti odporů. Většina řešených systémů má aspoň jeden, popř. i více stupňů volnosti a konečný návrh procesu je usměrněn ekonomickými úvahami. Chem.-inženýrské výpočty tvoří soubor fyz. n. fyz.-chem. a ekonomických rozborů. Výpočty z hlediska ekonomické stránky procesů se zabýváoptimalizace.

Promývačka - nádoba na čištění plynů, které se vedou (nechají probublávat) kapalinou. Plyn se přivádí skleněnou trubičkou sahající pod hladinu kapaliny až ke dnu nádoby a druhou skleněnou trubičkou, která je umístěna vysoko nad hladinou promývací kapaliny, se odvádí. P. se používá např. k odstraňování vodních par obsažených v plynu probubláváním kyselinou sírovou.

Protium - nejlehčí izotop ↓vodíku ¹H, at. č. 1.

Proustův zákon - zákon stálých slučovacích poměrů; hmotnostní poměr prvků n. částí dané molekuly je neměnitelný a vždy stejný. Složení sloučeniny je určeno hmotnostním poměrem prvků, z nichž se skládá. Podle P. z. např. ve 100 g čisté vody je vždy 11,19 g vodíku a 88,81 g kyslíku. Zákon nezávisle na Proustovi formuloval r. 1799 i Dalton a často se uvádí jako jeho objevitel - ↓Daltonův zákon.

Provozní analýza - chem. analýza používaná v průmyslu v rámci určitého výrobního provozu. Hlavním požadavkem na metody provozní analýzy je rychlost a jednoduchost. P. a. se kontroluje správná činnost a ekonomie provozu.

Prvky hlavních podskupin - prvky, jejich protonové číslo je o 1 až 2 jednotky větší n. o 1 až 5 jednotek menší než protonová čísla ↓vzácných plynů. Jsou to prvky podskupin 1A - 2A a 3B - 7B.

Prvky vedlejších podskupin - prvky, jejichž protonové číslo je nejméně o 3 jednotky větší n. nejméně o 6 jednotek menší než protonová čísla ↓vzácných plynů. Jsou to prvky podskupiny 1B - 2B, 3A - 7A a 8. skupiny, tj. prvky ↓přechodné, ↓lanthanoidy a ↓aktinoidy.

Pryž - vulkanizovaný kaučuk (↓vulkanizace). Měkká pryž - vulkanizát s vysokou tažností a pružností získaný z přír. n. syntetického kaučuku. P., k jejichž vulkanizaci bylo použito síry, obsahují nejčastěji do 5 hmotn. % vázané síry. Podle složení směsi může mít měkká p. různou tvrdost. Polotvrdá p. - vulkanizát kožovitého charakteru z přír. n. syntetického kaučuku obsahující 6 až 25 hmotn. % vázané síry. Tvrdá p. - tvrdý vulkanizát z přír. n. syntetického kaučuku obsahující 26 až 32 hmotn. % vázané síry. Dá se obrábět a leštit, za obyč. teploty je křehký, za vyšší teploty část. plastický. Ebonit - starší název pro neplněnou tvrdou pMrazovzdorná p. - vulkanizát zachovávající si za nízkých teplot hlavní vlastnosti, tj. tvrdot, ohebnost a pružnost. Důležitá je teplota, při níž přestává být p. ohebná, a teplota, při níž se p. tříští; závisí to hlavně na druhu použitého elastomeru.Teplovzdorná p. - vulkanizát, jehož vlastnosti se působením zvýšené teploty po delší dobu nemění. P. odolná proti botnání - vulkanizát odolávající účinkům olejů, rozpouštědel a tuků. Odolnost je závislá hlavně na použitém elastomeru a posuzuje se stupněm nabotnání. Lehčená p. - souborný název pro p. obsahující dutinky různých tvarů a velikosti. Z ↓kaučuku se vyrábí pomocí chem. nadouvadel, která za vyšší teploty buď přímo, n. po předchozím rozkladu expandují a vytvářejí tak v průběhu vulkanizace pórovitou strukturu konečného pryžového výrobku; z ↓latexu vzniká mech. napěněním latexu za použití pěnicích prostředků (saponátů n. mýdel) n. za použití plynných n. zpěňujících látek, které latex expandují a vytvářejí tak lehčenou p.pórovité struktury. Lehčenou p. dělíme na mikropórovitou, houbovou, pěnovou a mechovou. Mikropórovitá p. - druh lehčenép. vyráběný z latexu, jehož pórovitá struktura je vytvořena dutinkami, které jsou propojené a pouhým okem neviditelné.Houbová p. - druh lehčené p. vyráběný převážně z tuhého kaučuku, v menší míře z latexu; jeho pórovitou strukturu tvoří systém dutinek, jež jsou otevřené a mezi sebou spojené. Vyznačuje se velkou nasákavostí. Pěnová p. - druh lehčené p.vyráběný z latexu, jenž byl napěněn šleháním n. chem. nadouvadly, želatinován a vulkanizován. Strukturu tvoří dutinky převážně vzájemně propojené i uzavřené. Mechová p. - druh lehčené p. připravený z kaučuku a obsahující uzavřené dutinky. Nemá prakticky žádnou nasákavost.

Předloha - nádoba, do níž stéká destilačním nástavcem - ↓alonží - kondenzát po destilaci. Jako p. slouží baňka, kádinka, láhev apod.

Přechodné kovy - prvky, jejichž atomy mají neúplně obsazené orbitaly d. Jsou známy tři řady p. k.: kovy s at. č. 21 až 30 (skandium až kadmium), 57 až 80 (lanthan až rtuť, kromě ↓lanthanoidů), umístěné ve čtvrté, páté a šesté periodě period. soustavy chem. prvků. - P. k. tvoří zpravidla barevné ionty, ve sloučeninách vystupují většinou v různém ox. č., často mají katalytické účinky (heterogenní katalýza) a jsou obvykle paramagn. P. k. mají výraznou snahu tvořit ↓koordinační sloučeniny.

Přepětí - rozdíl mezi rozkladným (vylučovacím) potenciálem a termodynamicky vratným rovnovážným ↓elektrodovým potenciálem. K vyloučení kovu na příslušných elektrodách, např. z roztoků železnatých, kobaltnatých n. nikelnatých solí, je třeba, aby jejich potenciál byl o 240 až 330 mV negativnější, než je jejich vratný potenciál. Uvedené kovy mají tedy p. rovné přibližně 0,25 V. Velmi důležité je při elektrolytických redukcích p. vodíku, které zvyšuje polohu vodíku v ↓řadě napětí, a umožňuje tak řadu technologicky důležitých redukcí, jež by při nižším redukčním napětí neprobíhaly. Vodík se z roztoků svých iontů o jednotkové koncentraci vylučuje na počerněné platinové elektrodě při nulovém rozkladném potenciálu (standardní vodíková ↓elektroda). Na lesklé platině se zvýší (záporný) rozkladný potenciál o 0,2 V, na jiných kovech je ještě zápornější. V řadě kovů: Fe, kovová Pt, Ag, Ni, Cu, Cd, Sn, Pb, Zn, Hg, p. stoupá; u Hg je až 0,8 V, což je důležité u polarograf. metody. P.vodíku závisí také na hustotě polarizujícího proudu. P. velmi ovlivňuje povrchově aktivní látky, méně koncentrace roztoku. Kromě kovů (skupiny železa) a vodíku má p. i kyslík a chlor. P. kyslíku se mění v jiném pořadí: Fe, černá Pt, Pb, Pd, kovová Pt, Au. vznik p. souvisí s brzděním ↓elektronového děje.

Přiboudlina - vedlejší produkt alkoholického kvašení - směs isobutylalkoholu, isoamylalkoholu, opt. aktivního amylalkoholu, tyrosinolu atd. Tyto vyšší alkoholy vznikají enzymatickými pochody z bílkovinných složek zkvašovaných surovin. Získávají se destilací v kolonách a zpracovávají se na estery a rozpouštědla.

Přírodní latex - bílá mlékovitá kapalina, obsažená ve zvláštních rourkovitých buňkách, které tvoří tenkou vrstvu mezi kůrou a dřevem stromů (kambium) typu Hevea brasiliensis (↓přír. kaučuk); získává se čepováním, tj. nařezáváním kůry stromu až ke kambiu. P. l. je koloidní systém vytvořený suspenzí kaučukových částic ve vodném prostředí - séru. Kromě kaučuku jsou v něm rozpuštěny n. suspendovány různé další látky, např. cukry, alkoholy, mastné kyseliny, bílkoviny a miner. látky. Sérum oddělené odstředěním obsahuje 8 až 10 hmotn. % sušiny. Velikost kaučukových částic je až 3μm. V p. l. lze pozorovat ↓Brownův pohyb. Delším stáním se latex rozvrstvuje a Brownův pohyb ustává. Po načepování má p. l. pH = 7,0 až 7,2, po 12 až 24 h klesne pH na 5 a nastává koagulace, tj. vysrážení kaučuku. P. l. se konzervuje zásaditými látkami, např. amoniakem, roztokem kaseinu, albuminu. Obchodní druhy p. l. obsahují 37,5 až 74 hmotn. % sušiny. P. l. slouží k výrobě máčeného zboží, k impregnaci tkanin apod. Přír. kaučuk se z latexu získává vysrážením, vymrazením n. mechanicky.

Ptomainy (mrtvolné jedy) - látky silně zásadité povahy, které vznikají hnilobným rozkladem živočišných bílkovin (mrtvol). Je to např. neurin, putrescin, kadaverin. V čistém stavu nejsou p. jedovaté.

Půda - vrchní zvětralá vrstva zemské kůry, jež obsahuje živé organismy (je substrátem pro růst rostlin) a je ve styku se vzdušným n. vodním obalem Země. Vzniká a vyvíjí se působením půdotvorných činitelů (podnebí, tvaru terénu, živých organismů) na mateční horninu. P. se dělí na lehkou, střední a těžkou. Z vývojového hlediska se v bývalém ČSSR vyskytovaly tyto půdní typy: černozem (v suchých oblastech Slovenska, kde v půdním profilu převládá pohyb vody směrem od spodních vrstev k ornici), středoevropské hnědozemě (v oblastech středního pásma republiky), podsolové p. (v podhorských a horských oblastech s větším množstvím srážek, nižšími teplotami a malým odpařováním vody), rendziny (na vápenci jako mateřské hornině), solné p. (v teplých oblastech, kde je v p. rozpuštěno hodně solí, zejm. uhličitanu sodného) a naplaveniny (podél toků řek.) - Anorg. (minerální) podíl p. tvoří nerosty (velikosti od milióntin mm až do 1 mm); z nich nejdůležitější jsou křemičitany, uhličitany, fosforečnany, sírany a sirníky. Org. složku p. tvoří odumřelé části rostlinného a živočišného původu (humus, jehož obsah v p. je u nás průměrně 1 až 4 hmotn. %). Obsah vody v p. se pohybuje od 10 do 40 hmotn. %. Horní vrstvy p. obsahují až 20 hmotn. % kyslíku; ve spodních vrstvách p. klesá jeho procentový obsah až na 12 hmotn. %. Kysličníku uhličitého je v p.desetkrát víc než ve vzduchu. Z půdních mikroorganismů jsou nejčetnější baktérie. Na 1 hektaru ornice do hloubky 20 cm je asi 4 až 5 q baktérií. V jednom gramu p. může být několik set až miliónů baktérií. Reakce p. má být neutrální n. slabě alk. Hustotap. je asi 2,4 až 2,7 g cm -3.

Pyramidální uspořádání - uspořádání atomů n. skupin atomů kolem centrálního atomu tak, že jednotlivé atomy n. skupiny atomů se nacházejí v rozích pyramidy.