Niels Bohr (7. 10. 1885 - 18. 11. 1962)

Dánský teoretický fyzik. Stal se vůdčí osobností při tvorbě kvantové mechaniky a jaderné fyziky.

Bohr patří k nejslavnějším fyzikům 20. století. Narodil se v Kodani v zámožné rodině s intelektuální tradicí. Jeho otec byl profesorem fyziologie na kodaňské univerzitě a později jejím rektorem. Matka byla energická, vzdělaná žena z bohatého židovského rodu. V r. 1903 začal Niels studovat na kodaňské univerzitě fyziku, r. 1911 získal doktorát a vydal se na stáž do Británie. Po krátké zastávce v Cambridgi začal pracovat u Ernesta Rutherforda, s nimž se brzy spřátelil. Vědci právě v té době získali první údaje o vnitřní stavbě atomů. Na základě experimentů RUTHERFORD navrhl planetární model, podle kterého atom vypadá jako miniaturní sluneční soustava: Kolem těžkého jádra obíhají lehké elektrony jako planety kolem Slunce. Jenže vzápětí si vědci uvědomili, že taková představa je v rozporu s klasickou fyzikou. Podle zákonů klasické fyziky by obíhající elektrony měly rychle vyzářit všechnu svou energii a zřítit se do jádra. Nic takového se však nedělo. Niels Bohr pochopil, že je nutné hledat úplně nové řešení i za cenu rozchodu s tradiční fyzikou. Napadlo ho použít PLANCKOVU kvantovou hypotézu, podle které se energie elektromagnetického pole šíří v malých porcích čili kvantech (fotonech). Na této myšlence pracoval po návratu domů a již v r. 1913 navrhl nový model atomu: Elektrony setrvávají na stabilních energetických hladinách a energii vyzáří (nebo přijmou) pouze tehdy, když přecházejí z jedné hladiny na druhou. Vědci zprvu přijali tuto myšlenku rozpačitě, ale Bohrův model souhlasil s experimentem. V r. 1916 se Bohr stal profesorem kodaňské univerzity a r. 1922 obdržel Nobelovu cenu za fyziku. V téže době také založil při kodaňské univerzitě Institut teoretické fyziky (který dnes nese jeho jméno). Otázka proč existují v atomu stabilní elektrické hladiny, však zůstávala stále otevřena. Teprve v letech 1925 - 26 se podařilo HEISENBERGOVI a SCHRODINGEROVI nalézt rovnice kvantové mechaniky, z nichž existence energetických hladin přirozeným způsobem vyplynula. Je to důsledek skutečnosti, že v mikrosvětě klasická fyziky neplatí. Při tak malých rozměrech, jako je velikost atomu, se chování všech objektů (částic) řídí úplně jinými pravidly - jsou to zákony kvantové mechaniky. Pochopení těchto zákonů vyžaduje velmi netradiční myšlení. A právě takové myšlení měl Niels Bohr. Stal se proto jednou z vůdčích osobností při rozvoji nové kvantové fyziky ve 20. a 30. letech 20. stol. a jeho Institut v Kodani byl shromaždištěm talentů a líhní myšlenek. Bohr byl nesmírně populární a Dánové ho označovali za "nejváženějšího občana" své malé země. Měl mohutnou, těžkopádnou postavu a přemýšlel pomalu, ale zato důkladně a do hloubky. Neustále byl obklopen houfem mladých fyziků, nábožně naslouchajících jeho takřka nesrozumitelnému brumlání. Kvantová mechanika však neměla jen příznivce, ale také odpůrce. K těm hlavním patřil Bohrův dlouholetý přítel EINSTEIN, kterému se nelíbil pravděpodobnostní charakter kvantových zákonů. Často opakoval: "Bůh nehraje v kostky!" a vedl s Bohrem na toto téma dlouhé diskuse. Ve 30. letech se v Bohrově Institutu stala hlavním tématem jaderná fyzika. Během několikaměsíční návštěvy USA v r. 1939 Bohr spolu s Johnem WHEELEREM objasnil mechanismus štěpení atomových jader a poukázal na důležitost uranu 235. Brzy po jeho návratu domů však vypukla válka a Dánsko bylo obsazeno Němci. Bohr odmítl pro fašisty pracovat a ocitl se v ohrožení života. V r. 1943 se mu podařilo i s rodinou za značně riskantních okolností uprchnout po moři do neutrálního Švédska. Odtud odjel do USA a v Los Alamos se podílel na vývoji atomové bomby. V r. 1945 se vrátil na kodaňskou univerzitu a po zbytek života bojoval za odzbrojení a mírové využití jaderné energie. Bohrův syn Aage kráčel v otcových šlépějích a r. 1975 také obdržel Nobelovu cenu za fyziku.