Mladý chemik

Úvodem... Při provádění jakýchkoliv chemických experimentů musíme dbát především na svoji bezpečnost. Pracujeme tedy s čistými chemikáliemi a pomůckami, udržujeme pořádek na pracovním místě a plně se věnujeme prováděné činnosti. Jsme-li vyzváni k ochutnání některých látek (např. cukru), nikdy nepožíváme látku z nádoby, ve které byla předtím nějaká chemikálie, používáme pouze k tomu vyhrazenou nádobu. Opatrně pracujeme se všemi chemickými látkami.

1. Pražíme cukr Vhodíme jednu nebo dvě kostky cukru do vody a když se trochu namočí, vložíme je na porcelánovou misku, kterou postavíme na azbestovou síťku položenou na trojnožce. Zapálíme kahan a misku začneme zespodu zahřívat. Uvidíme, jak se cukr začne tavit a barvit na žluto. Není možné cukr zahřívat dlouhou dobu: zhnědne a spálí se.

2. Vyrábíme bonbóny! Jakmile se cukr změní na světložlutou kapalinu, nakápneme z misky na talířek malé množství kapaliny a necháme ji ztuhnout. Potom nožem zvedneme tabletku cukru a vyzkoušíme její chuť. Připomíná bonbón.

3. Voda se mění ve víno Všichni známe obyčejnou vodu z vodovodu. Rozpustíme-li v ní kostku cukru, bude sladká. Vezmeme cukr, který zbyl v misce od minulého pokusu a zahřejeme jej, až dostane hnědavou barvu. Když jej potom rozpustíme v misce s vodou, zbarví vodu na krásně hnědou barvu. Přidáme-li do sladké vody tuto „cukrovou barvu“, dostaneme nápoj, který má vzhled bílého vína nebo piva. Je možno jej pít, protože „cukrová barva“ je zcela neškodná.

4. Může se bílý cukr změnit na černý? Zdá se nepravděpodobné, že obyčejný cukr můře rychle zčernat jako uhlí. Na staré plechové misce zahřejeme prudce čtvrtinu kostky cukru. Cukr kouří a můžeme tento kouř zapálit. Když se kouř přestane tvořit, zvedneme víčko a uvidíme černou hmotu. Tak se přesvědčíme, že bílý cukr obsahuje černé „uhlí“ (uhlík). Zůstal pod víčkem po našem pokusu.

5. Hoří cukr? Obsahuje-li cukr hořlavou látku „hořící kouř“, možná že cukr sám také hoří. Podržíme cukr kovovou pinzetou nad plamenem kahanu. Cukr zhnědne, roztaví se a kape, ale nechce hořet.

6. Přesto však může hořet! Posypeme kousek cukru jakýmkoli popelem a opět podržíme nad plamenem. Vznítí se a shoří jako dřevo namočené do benzínu.

7. Může člověk jíst uhlík? Již v minulém pokusu jsme zjistili, že cukr obsahuje uhlík, ale člověk cukr rád jí. Jiný analogický případ: zahřejeme-li na plechové destičce kousek chleba velikosti fazole, rovněž zčerná. A připálený pečený brambor? Všechny tyto potraviny samozřejmě nebudeme ve spáleném stavu jíst, ale všechny obsahují uhlík. To znamená, že člověk jí uhlík!

8. Jak vyrobíme olejovou lampu nebo kahan. Olej rovněž obsahuje uhlík. Rostlinný olej mírně zahřejeme v porcelánové misce a vložíme do něj vatu, svinutou do knotu, potom namočený knot vložíme do misky s olejem, přičemž jeden konec necháme na okraji misky. Tento zvednutý konec zapálíme. Získáme kahan nebo olejovou lampu. Podržíme-li nad plamenem této lampy plechovou destičku, uvidíme, jak se pokryje sazemi. Saze – to je také uhlík. Znamená to, že olej rovněž obsahuje uhlík.

9. Můžeme cukr udělat neviditelným? Rozdrtíme kousek cukru a vysypeme do zkumavky naplněné do ¾ vodou. Zakryjeme zkumavku palcem a protřepeme. Cukr se brzy rozpustí.

10. Zmizení soli Můžeme nasypat do jiné zkumavky sůl do výšky 2 cm, dolít ¾ vody a protřepat. Uvidíme, že sůl rovněž zmizela. Sůl je rozpuštěna ve vodě.

11. Cukr a sůl se opět objevují Nalijeme-li sladkou vodu do misky a postavíme-li ji na dva dny na parapet u okna, můžeme cukr opět získat. Voda se vypaří a na dně zůstane vrstvička cukru s lesknoucími se krystalky. Podobný pokus můžeme provést se solí, jestliže polovinu solného roztoku zahřejeme v misce. Voda se vypaří a na dně misky zůstane vrstvička suché soli, kterou je možno seškrábnout.

12. O „geometrii“ kuchyňské soli Použijeme pro pokus druhé poloviny solného roztoku, který máme od minulých pokusů připraven ve zkumavce. Postavíme misku se slanou vodou na určitou dobu do tepla. Voda se postupně vypaří a kuchyňská sůl zbude na dně misky v podobě třpytivých krystalků tvaru krychliček. Při krystalizaci nabývá kuchyňská sůl vždy tvaru krychliček. Jiné látky krystalizují v jiných geometrických tvarech.

13. Pěstujeme krystaly cukru Je možno dosáhnout i toho, aby krystaly se v roztoku nejen tvořily, ale i postupně rostly. Zkusíme například vypěstovat krystaly cukru. Rozpustíme proto co největší množství cukru ve zkumavce s teplou vodou a vylijeme obsah zkumavky do sklenice. Potom přivážeme krátkou nit k tužce a položíme tužku na sklenici. Na niti se budou časem tvořit krystaly, které se budou postupně zvětšovat.

14. A teď o kyselém! Jistě známe výraz „kyselý jako ocet“. Zkusme si dát na jazyk kapku stolního octa a podívejme se na sebe do zrcadla. Uvidíš, jaký budeš mít „kyselý obličej“! Není však nutno používat jazyk, je možno použít kousek lakmusového papírku. Odtrhneme kousek lakmusového papírku délky 2 cm a ponoříme jej do zkumavky s octem. Část papírku, namočená v octě, zčervená – tak je tomu vždy, dostane-li se lakmusový papírek do roztoku kyseliny.

15. Vodný čpavek a lakmusový papírek Čpavek obvykle najdeme v každé domácnosti. Má silný zápach, proto je nutno jej čichat opatrně. Nalijeme-li trochu čpavku do zkumavky a ponoříme-li do něj lakmusový papírek, zbarvený octem na červeno, zabarví se modře. Můžeme znovu zkusit ponořit papírek do octa a opět do čpavku, ale před každým ponořením do roztoku je nutno lakmusový papírek opláchnout ve vodě. Tak se přesvědčíme, že lakmusový papírek se v kyselině, např. v octě, zabarví na červeno, a čpavek nebo kterákoli jiná tzv. zásada má na něj opačný účinek – barví jej na modro.

16. Hydroxid sodný barví lakmus na modro Lahvičku s označením „hydroxid sodný“ opatrně naplníme vodou. Suchý hydroxid sodný se ve vodě rozpustí. Ponoříme-li do lahvičky lakmusový papírek, namočený předtím do stolního octa, a tedy červený, ihned zmodrá. Hydroxid sodný je rovněž zásadou. Je lépe provést pokus v porcelánové misce, do níž odlijeme malé množství roztoku z lahvičky.

Zapamatujme si! Se zásadou je nutno zacházet opatrně. Před zásadami musíme chránit oči a ruce. Zásada zanechává na stole neodstranitelné skvrny a poškozuje barvu. Zásada dobře rozpustná ve vodě se rovněž nazývá louh.

17. Vápenná voda Nasypeme do prázdné zkumavky tolik hašeného vápna, aby zakrylo dno zkumavky, a skoro po okraj dolijeme vodu. Potom uzavřeme zkumavku palcem a lehce protřepeme. Vápno sypeme opatrně, aby se nedostalo do očí! Po určitou dobu necháme zkumavku stát. Vápno postupně sedne ke dnu a voda nad ním se stane průzračnou. Červený lakmusový papírek v této vodě změní barvu – zmodrá. Vápenná voda, kterou jsme získali tímto pokusem, není obyčejná voda, ale slabá zásada.

18. Roztok jedlé sody je rovněž zásada V domácnosti téměř vždy najdeme prášek, který se obvykle nazývá jedlou sodou, v chemii se tato sloučenina nazývá hydrogenuhličitan sodný. Rozpustíme trochu tohoto prášku ve vodě a ponoříme do roztoku lakmusový papírek, namočený do octa. Červený papírek zmodrá. Roztok jedlé sody působí jako zásada.

19. Seznamujeme se s kyselinou chlorovodíkovou Kyselina chlorovodíková (dříve solná) se prodává jako zředěný roztok zředěná. Při ředění je nutno kyselinu lít vždy do vody a ne naopak. I se zředěnou kyselinou chlorovodíkovou je nutno zacházet velmi opatrně. Ponoříme-li do zředěné kyseliny chlorovodíkové lakmusový papírek, ihned zčervená. Kyselina chlorovodíková je velmi silnou kyselinou.

20. V citrónu a jablku je rovněž kyselina! Zkusíme kápnout citrónovou šťávu na lakmusový papírek – zčervená. Citrón je proto tak kyselý, že je v něm rovněž obsažena kyselina – kyselina citrónová. Analogický pokus s jablečnou šťávou ukazuje, že v jablku je rovněž obsažena kyselina – kyselina jablečná.

21. Šťovík a jetel Jistě známe takové rostliny jako červený jetel, který roste na poli, nebo šťovík. Můžeme se přesvědčit, že listy těchto rostlin obsahují kyselinu. K tomu je nutno rozmačkat list prsty a kápnout jeho šťávu na lakmusový papírek, který zčervená. Kyselina, kterou obsahují listy jetele a šťovíku, se nazývá kyselina šťavelová.

22. Kyselina ve víně Trochu bílého vína nalijeme do zkumavky a pomocí lakmusového papírku se přesvědčíme o tom, že víno rovněž obsahuje kyselinu. Tentokrát se jedná o kyselinu vinnou.

23. Kyselina vinná nebo citrónová – pevná kyselina Na základě předchozích pokusů jsme zřejmě došli k názoru, že kyselina je kapalinou. Nesmíme si však myslet, že kyselina musí být vždy kapalná. Například kyselina vinná nebo citrónová se vyskytuje ve formě pevných bezbarvých krystalů.

24. Svíčka se skládá z kyseliny! Obyčejná bílá svíčka není kyselá podle chuti při olíznutí jazykem. Přesto se však skládá z kyseliny – kyseliny stearové. Kápneme-li rozehřátou svíčku na lakmusový papírek, můžeme se přesvědčit o kyselinových vlastnostech bílé svíčky. Stearová kyselina je rovněž tuhá.

25. Limonáda obsahuje kyselinu uhličitou Některé zředěné kyseliny jsou neškodné, je možno je pít nebo používat v potravě. Například kyselina octová nebo citrónová, které se používají v domácnosti. Kyselina uhličitá je obsažena v minerální vodě a limonádě. O tom, že limonáda obsahuje kyselinu, se můžeme přesvědčit opět tak, že do skleničky s limonádou ponoříme lakmusový papírek. Povaříme-li však trochu limonády asi po dobu jedné minuty ve zkumavce a potom opět vyzkoušíme obsah kyseliny, uvidíme, že ke změně barvy lakmusového papírku nedojde. Je to proto, že zahřívání rozkládá kyselinu uhličitou na vodu a oxid uhličitý, proto je nutno limonádu skladovat v chladu, tj. při snížené teplotě.

26. Kyselina … v mraveništi! Přijdeme-li v létě do lesa, jistě tam najdeme alespoň jedno mraveniště. Nezapomeňme si s sebou vzít do lesa lakmusový papírek, ať se dozvíme ještě o jedné kyselině. Nedotýkáme se mraveniště rukama, neboť mravenci při ochraně svého mraveniště bolestivě koušou. Můžeme však opatrně pomocí hůlky přitisknout lakmusový papírek na jehličí, aby se mravenci vydráždili. Papírek se brzy pokryje červenými tečkami od mravenčích kousnutí. Při kousnutí mravenec vstřikuje do rány kyselinu, která vyvolává bolest. Tato kyselina se nazývá kyselina mravenčí.

27. „Boj“ mezi kyselinou a zásadou Bude zajímavé sledovat, jak se bude lakmusový papírek chovat, nalijeme-li do misky s vodou nejprve zásadu, nejlépe čpavek, a potom kyselinu chlorovodíkovou. Kyselinu doléváme po malých dávkách a přitom mícháme roztok skleněnou trubičkou. Lakmusový papírek se zbarví hned červeně, hned modře, podle toho, bude-li na něj v daném okamžiku působit převážně zásada nebo kyselina. Nezapomeňme zachovávat opatrnost při práci s kyselinou a louhem (zásadou).

28. I lakmusový papírek se může dostat do obtížné situace! Budeme-li do misky přilévat střídavě nebo současně kyselinu a zásadu ve stejném stupni zředění, dostane se i náš lakmusový papírek do velmi obtížné situace. Bude střídavě červenat a modrat a nakonec získá střední zbarvení, podobné fialové barvě. Dochází k tomu proto, že v misce už není kyselina nebo zásada, ale kapalina s neutrálními vlastnostmi.

29. Vyrábíme kuchyňskou sůl Je těžké si představit, že kuchyňskou sůl, kterou používáme při přípravě pokrmů můžeme získat z hydroxidu sodného a kyseliny solné. Představme si však, že právě tyto dvě nebezpečné látky vytvářejí při vzájemném působení látku zcela neškodnou, kterou v domácnosti nazýváme prostě sůl. Zkusíme si sami připravit kuchyňskou sůl. Nalijeme do zkumavky do výše 2 cm kyselinu chlorovodíkovou, přelijeme ji na misku, vložíme do misky lakmusový papírek a za míchání kapaliny skleněnou trubičkou budeme opatrně dolévat z lahvičky roztok hydroxidu sodného tak dlouho, až lakmusový papírek zmodrá. Potom pomocí ohnuté skleněné trubičky nabereme z lahvičky určité množství kyseliny (ponoříme trubičku dlouhým koncem do kapaliny a po naplnění zakryjeme druhý konec prstem) a budeme ji po kapkách přidávat do misky, až se objeví kyselá reakce lakmusového papírku. Stejným způsobem přidáme zásadu, až papírek znovu zmodrá. Potom lakmusový papírek vyjmeme z roztoku a postavíme misku na jeden den na parapet. V misce se vytvoří malé množství malých krystalků tvaru krychliček. Není to nic jiného než kuchyňská sůl.

30. Jiný způsob přípravy kuchyňské soli Rozpustíme dva kousky sody na praní (nikoliv pracího prášku) velikosti fazole ve zkumavce naplněné do poloviny vodou. Přidáme do roztoku sody pomocí skleněné trubičky jednu kapku kyseliny chlorovodíkové. Kapalina bude chvíli pěnit. Když pěna opadne, přidáme ještě jednu kapku kyseliny. Roztok začne znovu pěnit. Budeme-li takto dále přidávat po kapkách kyselinu, roztok postupně pěnit přestane. To znamená, že se všechna soda rozložila. Postavíme misku na den na parapet. Když se voda vypaří, uvidíme na dně misky známé krychličky. Tímto způsobem je možno ze sody vyrobit kuchyňskou sůl.

31. Pitná voda – prostředek proti pálení žáhy Pitná voda může sloužit jako lék. Žaludeční šťáva, která pomáhá zpracovávat potravu v lidském žaludku, obsahuje v malém množství kyselinu chlorovodíkovou. Jestliže se z jakýchkoli příčin v žaludku tvoří větší množství kyseliny chlorovodíkové, než je třeba ke zpracování potravy, vyvolává přebytečná kyselina pálení žáhy nebo bolení žaludku. Mnozí lidé používají v tomto případě jako léku lžičku jedlé sody, která neutralizuje přebytečnou kyselinu. Naplníme zkumavku téměř po okraj vodou, nakapáme do ní asi 20 kapek kyseliny chlorovodíkové a získáme roztok podobný roztoku kyseliny chlorovodíkové v žaludeční šťávě. Slabý roztok takto získaný je možno neutralizovat přidáním malého množství jedlé sody. Neutralizaci je možno považovat za ukončenou, když při přidání další malé dávky sody roztok ve zkumavce nezačne pěnit.

32. Čpavek jako prostředek proti bolesti po mravenčím kousnutí nebo včelím žihadle Při kousnutí vstřikuje mravenec do rány kyselinu mravenčí, která vyvolává prudkou bolest. Potřeme-li místo kousnutí čpavkem, bolest poleví, protože zásada neutralizuje kyselinu. Včelí jed rovněž obsahuje kyselinu mravenčí, proto při včelím žihadle čpavek rovněž pomáhá proti bolesti.

33. Lakmusový papírek jako varovný prostředek Mléko v létě rychle kysne. Na pohled se to nedá zjistit. A v tomto případě nám opět pomůže lakmusový papírek. Zčervená, vložíme-li jej do mléka, které začíná kysnout. Je-li mléko čerstvé, papírek se nezbarví.

34. O lakmusovém papírku a červeném zelí Lakmusový papírek a jeho vlastnosti již velmi dobře známe. Lakmus sám není barevný, sám mění svou barvu při styku se zásadou nebo kyselinou. Například červené zelí obsahuje barvivo, které mění barvu při styku se stolním octem nebo čpavkem. Změna barvy je zde jiná než u lakmusu – z červené na zelenou.

35. Barevný plamen Plamen je vždy krásný. Plamen lihového kahanu je rovněž krásný svou modrou barvou uprostřed a žlutými pruhy na stranách. Plamen je možno zabarvit na různé odstíny. Kápneme-li na kousek křídy kyselinu chlorovodíkovou, začne pěnit – uniká oxid uhličitý. Křída obsahuje prvek, který se nazývá vápník. Podržíme-li křídu namočeným koncem v plamenu, plamen se zbarví na krásnou červenou barvu. Červená barva plamene vždy znamená přítomnost vápníku.

36. Kuchyňská sůl barví plamen Ze železného drátu ohneme malý háček, položíme na něj kousky kuchyňské soli a vložíme do dolní modré oblasti plamene kahanu. Plamen se ihned zabarví na krásnou žlutou barvu. Prášek jedlé sody rovněž vyvolá krásně žluté zbarvení plamene. Kuchyňská sůl i soda obsahuje prvek, který se nazývá sodík. Sodík poznáme podle žlutého zbarvení plamene.

37. Kouzelná lampa Jde o pokus nikoli nebezpečný, ale poněkud neobyčejný. Posadíme se večer se svými kamarády kolem lihového kahanu (kromě plamene kahanu nesmí být v místnosti jiný zdroj světla) a začneme nepřetržitě házet do plamene rozdrcenou kuchyňskou sůl. Při žlutém světle této lampy budou růžové tváře kamarádů velmi bledé, oči a rty velmi tmavé, a vyplázneš-li jazyk, bude černý, červená věc se bude zdát černá. Ale když zapneme elektrické světlo, všichni budou opět jako obvykle.

38. Ještě jeden barevný plamen Jakou barvu bude mít plamen, jestliže do něj vložíme měděný drát namočený v kyselině chlorovodíkové nebo stolním octě? Měď zbarví plamen na světle zelený odstín.

39. Mosaz obsahuje měď Najedeš-li doma nepotřebný předmět z mosazi, namoč jej do kyseliny a vlož do plamene. Plamen se zbarví zeleně, znamená to tedy, že mosaz obsahuje měď.

40. Pokus s proužkem hořčíku Uštípneme malý kousek hořčíkové pásky a vložíme jí do plamene pinzetou a přivřeme přitom oči. Hořčík shoří jasným zářivým plamenem a změní se v bílý oxid hořečnatý.

41. Hoří železo? Vložíme-li do vyhřáté trouby železný pekáč nebo pánev, nezačnou hořet. A přitom železo ve formě jemného železného prášku je schopno hořet. Nasypeme-li železný prášek do plamene ze zkumavky, hoří a vytváří déšť ohnivých jisker. Hoří i jiné látky, jsou-li dostatečně rozmělněny, a v obyčejné formě nehoří. Podobně kmen stromu, ležící v lese, není snadné zapálit svíčkou, ale dřevo rychle chytá, je-li rozštípáno na malé třísky.

42. Novoroční kouzelná svíčka Můžeme si sami vyrobit zajímavou prskavku, ale dá to trochu práce. K pokusu použijeme manganistan draselný. Odsypeme ze zkumavky malou hromádku této látky a rozdrtíme ji na listu papíru nějakým tvrdým předmětem, abychom získali jemný prášek. Potom rozdrtíme stejné množství dřevěného uhlí na prášek. Tyto prášky dobře smícháme a přidáme k nim prášek železa. Touto směsí naplníme kovové víčko a pomocí drátu jej vložíme do plamene. Když se víčko dostatečně zahřeje, hmota se začne tavit a vrhat krásný déšť jisker. Mohli bychom se obejít i bez dřevěného uhlí, pokud bychom jej neměli k dispozici, ale v tom případě obyčejně shoří víčko, je-li mosazné.

43. Ohnivý prášek Zapálíme-li v lihovém plameni dřevěnou třísku a potom ji uhasíme, bude dále doutnat. Nasypeme na doutnající třísku rozdrcený manganistan draselný. Všude, kam se dostanou hrudky manganistanu, se vznítí oheň. Manganistan draselný podporuje hoření.

44. Plyn, který podporuje hoření Naplníme suchou zkumavku do 1 cm práškem manganistanu draselného a těsně ji zakryjeme zátkou s ohnutou trubičkou. Stojánek zasuneme do šikmého otvoru dřevěného podstavce tak, aby zkumavka byla ve skloněné poloze, a zahřejeme prášek nad plamenem lihového kahanu. Přitom musí být zkumavka i zvenčí absolutně suchá, jinak by praskla. Jakmile se krystaly prášku roztaví, přiblížíme k volnému otvoru ohnuté trubičky misku s vodou tak, aby konec trubičky lehce zasahoval do vody. Uvidíme velké množství bublinek, stoupajících ve vodě od volného konce trubičky. Přiblížíme-li k otvoru trubičky doutnající třísku, začne prudce hořet. Plyn, který podporuje hoření, se nazývá kyslík.

45. Hořící železný drát Ve volném kyslíku mohou hořet i takové látky, které na vzduchu obvykle nehoří. Můžeme například z tenkého železného drátu svinout pomocí hřebíku spirálku nebo pružinu, potom konec pružiny roztavit v plamenu a přiblížit ji k otvoru trubičky, z níž uniká kyslík. Drát začne hořet a shoří jiskřivým plamenem.

46. Hasnoucí plamen Přikryjeme-li hořící svíčku obrácenou sklenicí, hoří po určitou dobu dál, ale potom zhasne. Ve vzduchu nad svíčkou ve sklenici je kyslík, a jakmile se spotřebuje, plamen zhasne.

47. Vzduch ve vodě Člověk, který spadne do vody bez zvláštního vybavení, může zemřít, protože se udusí nedostatkem vzduchu. Naproti tomu ryba se pod vodou neudusí, protože voda obsahuje malé množství vzduchu, které je dostatečné pro dýchání ryb. Zkusíme sami objevit vzduch ve vodě. Naplníme zkumavku po okraj vodou a uzavřeme ji zátkou s ohnutou trubičkou. Ve zkumavce nesmějí být bublinky, a voda musí zaplnit část ohnuté trubičky. Držíme zkumavku vodorovně a lehce skloněnou (tak, aby její dno bylo o něco výše než otvor), zahřejeme vodu ve zkumavce. Vzduchové bublinky začnou stoupat a shromažďovat se v horní části zkumavky v jednu velkou bublinu. Nemůžeme vodu zahřívat až do varu, protože pára, která přitom vzniká, by mohla všechnu vodu prudce vytlačit trubičkou. Vzduchová bublinka, která se vytvořila ve zkumavce, obsahuje kyslík, který dýchají ryby a další vodní živočichové.

48. Chytáme kouř Když něco zapálíme, vzniká kouř. Může být bílý, černý nebo téměř neviditelný. Například nad hořící svíčkou stoupá právě takový neviditelný kouř (produkty hoření). Abychom zachytili trochu těchto produktů hoření, musíme podržet čistou zkumavku nízko nad plamenem svíčky a potom zkumavku rychle zakrýt zátkou. Schováme si tuto zkumavku pro následující pokus.

49. Opět připravujeme dávku vápenné vody Jak se to dělá, jíž víme (viz pokus č.17). Do zkumavky naplněné vodou hodíme špetku hašeného vápna a po zakrytí zkumavky prstem ji zatřepeme. Část vápna se časem rozpustí a nerozpuštěná část se usadí na dně. Průzračnou vápennou vodu opatrně slijeme do druhé zkumavky. Ke zbytku je znovu možno přilít vodu a opět získat dávku vápenné vody.

50. Jak působí produkty hoření na vápennou vodu? Rychle nalijeme vápennou vodu do zkumavky, obsahující produkty hoření svíčky, a po zakrytí prstem zkumavku protřepeme. Uvidíš, že průzračná vápenná voda se zakalí.

51. Za to mohou jen produkty hoření Zatřepeme-li zkumavkou s vápennou vodou bez produktů hoření, vápenná voda zůstane průzračná. To znamená, že se vápenná voda zakalí jen v případě, že v ní jsou produkty hoření obsazeny. Můžeme tedy na přítomnost produktů hoření usuzovat podle zakalení vápenné vody. Máš-li doma kamna, naber určité množství produktů hoření a pomocí vápenné vody zjisti jejich přítomnost ve zkumavce.

52. Náš nos jako „komín“ Každý den jíme spolu s chlebem, cukrem a máslem mnoho uhlíku. Tento uhlík pomalu „hoří“ v našem organismu a tím se udržuje teplota našeho těla na hodnotě +37 °C. Aby tento oheň života nezhasl, musíme ve dne v noci vdechovat vzduch, obsahující kyslík. Všude tam, kde hoří uhlí, vzniká plyn, který chemici nazývají oxid uhličitý (viz pokus č. 54). Existuje i v našem organismu. Kouř odchází z kamen komínem, my vydechujeme oxid uhličitý ústy a nosem. O tom se můžeme přesvědčit tím, uděláme-li výstup přes ohnutou trubičku, ponořenou do malého množství vápenné vody. Roztok se silně zakalí, protože vydechujeme velké množství oxidu uhličitého. Proto můžeme vážně říci, že náš nos funguje jako „komín“.

53. Oxid uhličitý, získaný z jedlé sody Lehce zahřejeme vodorovně umístěnou zkumavku s práškovou sodou. Přitom trubku neponořujeme do zkumavky s vodou, jinak voda stoupne do horké zkumavky a ta praskne. Potom za stálého ohřívání ponoříme konec trubičky do zkumavky s vodou a uvidíme bublinky uvolňujícího se plynu. Potom vyměníme zkumavku s obyčejnou vodou za zkumavku s vápennou vodou. Vápenná voda se brzy zakalí, to znamená, že se ze sody rovněž uvolňuje oxid uhličitý.

54. Plyn z limonády je oxid uhličitý Otevřeme-li limonádu po předchozím zatřepáním láhví, vzniká v ní velké množství plynových bublinek. Zakryjeme otvor láhve s limonádou zátkou s ohnutou trubičkou a dlouhý konec trubičky ponoříme do zkumavky s vápennou vodou. Vápenná voda se rychle zakalí. To znamená, že limonáda obsahuje nám již známý oxid uhličitý.

55. Pivní pěna obsahuje oxid uhličitý Abychom to dokázali, musíme s láhví piva postupovat stejně jako v minulém pokusu s láhví limonády. Pivo se sytí oxidem uhličitým, aby se zvýšil jeho osvěžující účinek.

56. Ocet uvolňuje ze sody na praní oxid uhličitý Kápneme-li na kousek sody stolní ocet, dojde k prudkému pěnění a uvolňování plynu. Položíme-li kousek sody do zkumavky s octem a necháme-li uvolňující se plyn proudit trubičkou do vápenné vody, tato voda se zakalí. Znamená to, že se ze sody uvolňuje oxid uhličitý.

57. Co je to soda? Podržíme-li kousek sody na prádlo v plamenu, zbarví se dožluta. Toto zbarvení plamenu již známe jako příznak přítomnosti sodíku. To znamená, že soda obsahuje sodík. Kromě toho jsme v ní objevili oxid uhličitý, proto se soda nazývá přesněji uhličitan sodný.

58. „Skrytý plyn“. Jak přesněji nazývat zažívací sodu? Budeme-li prášek jedlé sody po dlouhou dobu ohřívat, plyn se přestane uvolňovat. Avšak polovina oxidu uhličitého dále zůstává v sodě ve „vázaném stavu“. Jak říkají chemikové, a přidáme-li ocet nebo kyselinu chlorovodíkovou ke zbytku sody, můžeme uvolnit i druhou část plynu. Obsah dvojího množství oxidu uhličitého v sodě umožňuje upřesnit název zažívací sody: hydrogenuhličitan sodný nebo kyselý uhličitan sodný.

59. Vyrobíme si …limonádu! Snadno si můžeme připravit pěnivou limonádu. Nasypeme do zkumavky prášek vinné nebo citronové kyseliny a zažívací sody (po 2 centimetrech výšky zkumavky) a prášek rozdrceného cukru nebo práškový cukr (6 centimetrů výšky zkumavky). Vysypeme tuto směs na list papíru nebo do čistého šálku, dobře ji promícháme a rozdělíme ji na několik přibližně stejných částí. Nasypeme-li jeden takový balíček do sklenice a dolijeme-li jej vodou, dostaneme šumivý a pěnivý nápoj, osvěžující jako limonáda.

60. Jak zažívací soda napomáhá pečení chleba Nejprve si připravíme umělé kvasnice. Za tímto účelem smícháme nevelké stejné množství vinné nebo citronové kyseliny a zažívací sody. Nasypeme mouku do porcelánového šálku, doplníme připraveným práškem a důkladně promícháme. Potom přidáme trochu vody a opět řádně promícháme, abychom získali polotekuté těsto. Nyní budeme těsto zahřívat na slabém plamenu lihového kahanu. Víme, že při zahřívání se ze sody uvolňuje oxid uhličitý, přičemž se těsto zvedá a po upečení se stane kyprým. Avšak toto ochutnávat raději nebudeme. Tento pokus jsme provedli proto, abychom se přesvědčili o tom, jak soda pomáhá při výrobě chleba a cukrářských výrobků dosahovat jejich kyprosti a lákavého vzhledu.

61. Zkoumáme kvasnice Připravíme si trochu kvasnic a promícháme je ve zkumavce s kyselinou chlorovodíkovou. Dochází k pěnění a vzniká plyn. Je možno uzavřít zkumavku zátkou s ohnutou trubičkou a plyn převést do vápenné vody. Přesvědčíme se, že je to oxid uhličitý. Tvoří se z vody, která je obsažena v kvasnicích.

62. Uhličitan vápenatý obsahuje oxid uhličitý Bude-li na uhličitan vápenatý (křídu) působit kyselina chlorovodíková, bude se uvolňovat oxid uhličitý (viz pokus č.35). To je možno dokázat při pokusu s uhličitanem vápenatým, který jsme již prováděli s vodou: přelijeme uhličitan vápenatý ve zkumavce kyselinou chlorovodíkovou a trubičkou odvedeme uvolňující se plyn do vápenné vody, která se zakalí jako v případě s vodou. Nezapomínejte na pravidla bezpečnosti při práci s kyselinou chlorovodíkovou!

63. Oxid uhličitý hasí plamen Teplý oxid uhličitý je lehký a stoupá ve vzduchu, studený oxid uhličitý v nádobě je na jejím dně. V oxidu uhličitém nic nehoří, tento plyn nepodporuje hoření. Postavíme-li svíčku do široké nádoby a budeme-li tuto nádobu po dlouhou dobu plnit oxidem uhličitým ze zkumavky se sodou a kyselinou chlorovodíkovou, plyn bude postupně stoupat k vrcholu svíčky a uhasí ji.

64. Pokus s kouskem křídy Necháme-li kyselinu chlorovodíkovou působit na kousek křídy, zjistíme podle pěnění, že křída rovněž obsahuje oxid uhličitý (viz pokus č.35). Vyrábí se z uhličitanu vápenatého.

65. O mramoru a sádře Mramor se jako křída skládá z uhličitanu vápenatého. Proto při působení kyseliny chlorovodíkové na kousek mramoru dochází k pěnění. Sádra se vyrábí ze síranu vápenatého. Neobsahuje oxid uhličitý a při reakci s kyselinou chlorovodíkovou nepění. O tom je možno se přesvědčit, jestliže necháme na kousek sádry a kousek mramoru působit kyselinu chlorovodíkovou.

66. Hlemýždí ulita Každý snad již mnohokrát viděl hlemýždí ulitu. Je to domeček, v němž hlemýžď žije a u řeky je možno často najít prázdnou ulitu. Seškrábneš-li z ulity tmavý povlak a kápneš na toto místo kyselinu, dojde k pěnění. To znamená, že hlemýždí ulita obsahuje uhličitan vápenatý.

67. Čištění špinavé vody, filtrace Připravíme si trochu znečištěné vody. K tomuto účelu nasypeme do sklenice s vodou z vodovodu trochu kuchyňské soli, hlíny, přidáme několik kapek inkoustu a vše protřepeme. Dostaneme hnědočernou směs. Můžeme tuto vodu vyčistit tak, aby se opět dala pít? Nejprve zkusíme odstranit hlínu, která se ve vodě nerozpouští. Kovové nebo textilní sítko se pro tento účel nehodí. Vezmeme list filtračního, odděláme z něho kornout, jak je popsáno na začátku návodu v obecných pokynech. Kornout vsuneme do horní části zkumavky a pomalu do něj začneme lít znečištěnou vodu. Voda prosakuje filtrem a hlína zůstává na papíře. Přefiltrovaná voda je velmi slaná a má tmavou barvu od inkoustu.

68. Filtr na kávu Papírový kornout, který jsme udělali pro předcházející pokus, je možno použít jako filtr na čerstvou kávu. Ranní kávu tak můžeme očistit od kávové usazeniny.

69. Další čištění vody Budeme pokračovat v čištění vody, kterou jsme zatím očistili jen od hlíny. Vzpomeňme si, jak jsme ze slané vody získali kuchyňskou sůl tím, že jsme z roztoku odpařili vodu. Nyní musíme oddělit sůl od vody tak, aby se voda nevypařila. Můžeme ohřát slanou vodu ve zkumavce a vzniklou vodní páru převést ohnutou trubičkou do zkumavky, kterou budeme zevně chladit studenou vodou. Z páry vznikne voda, ale již ne slaná a průzračná, bez inkoustu. Tento způsob čištění se nazývá destilace a získaná čistá voda je voda destilovaná. Schováme si destilovanou vodu na příští pokusy.

70. Voda z vodovodu obsahuje příměsi Vodu z vodovodu považujeme za čistou a mnozí lidé ji pijí bez převaření. Nalijeme do čistého porcelánového šálku vodu z vodovodu a budeme ji zahřívat na lihovém kahanu, až se všechna voda vypaří. Na dně šálku zůstanou malé krystaly jako šedá skvrna – to jsou přísady, které jsou obsaženy ve vodě.

71. Voda z vodovodu obsahuje uhličitan vápenatý Kápneme-li na skvrnu, získanou v předchozím pokusu, kyselinu, bude pěnit. To znamená, že skvrna je složena z uhličitanu vápenatého, který je obsažen ve vodě z vodovodu.

72. Vápenná voda obsahuje veliké množství uhličitanu vápenatého Přefiltrujeme-li do čistého porcelánového šálku průzračnou vápennou vodu a potom ji na ohni odpaříme, dostaneme mnohem větší množství vápenných příměsí, než při odpařování vody z vodovodu.

73. Jak odstranit usazeninu z čajové konvice? V čajové konvici, ve které se stále vaří voda, vzniká silná vrstva usazeniny, podobně jako z vody při odpařování zůstává na dně šálku uhličitan vápenatý. Tuto usazeninu nelze odstranit obyčejnou vodou, ale zředěný kyselina chlorovodíková ji rychle rozpustí. Tak je však možno čistit jen emailovanou konvici: hliníkovou by mohla kyselina poškodit.

74. Jak vyčistit zkumavku po odpařování Podobně můžeme odstranit kalnou usazeninu na stěnách zkumavky, v nichž jsme odpařovali vodu. Vypláchneme ji malým množstvím kyseliny chlorovodíkové a usazenina zmizí. Vypláchneme-li potom zkumavku ještě vodou (nejlépe destilovanou – viz pokus č. 69), můžeme zkumavku považovat za čistou. Zapamatujme si to jako praktickou radu pro naši práci.

75. Vápenná voda a mýdlová voda Připravíme si trochu mýdlové vody tím, že rozpustíme malé množství mýdla ve sklenici s vodou. Získanou kapalinu necháme 24 hodin odstát a přefiltrujeme ji do zkumavky. Potom zůstane i přesto trochu zakalená. Roztok mýdla začneme pomalu přilévat do průzračné vápenné vody. Roztok se ihned zakalí. To se vytvořily soli vápníku (stearan vápenatý). Přitom čím více je stearanu vápenatého v roztoku, tím hustší je vzniklý kal.

76. Dešťová voda neobsahuje uhličitan vápenatý Prostou uhličitanu vápenatého může být pouze voda, která nepřišla do styku s vápenatými horninami. Je to voda dešťová. Nebereme-li trochu dešťové vody do čisté plechovky a přidáme-li mýdlový roztok, voda se nezakalí.

77. Pramenitá voda obsahuje uhličitan vápenatý Pramenitá voda na rozdíl od vody dešťové nabírá do sebe při styku s horninami přísady, k nimž patří i uhličitan vápenatý. To je možno zjistit pokusem s mýdlovým roztokem.

78. Vyrábíme … mýdlo! Všichni dobře známe mýdlo a pěnu, kterou tvoří. Mýdlo si můžeme snadno vyrobit sami. Zahřejeme v misce kousek zažívací sody s vodou a nakapeme tam několik kapek stearínu z hořící svíčky. Vše promícháme skleněnou tyčinkou. Kapalina začne brzy pěnit – to vzniklo mýdlo. Mýdlo se vyrábí z tuku a louhu. Soda je slabým louhem (zásadou) a svíčka se skládá ze stearínové kyseliny, přičemž stearín se vyrábí z tuku. Uvařili jsme tedy mýdlo z tuku a louhu. Co je vlastně mýdlo? Získali jsme je ze sody na prádlo, která obsahuje sodík, a z kyseliny stearínové. Proto chemici mýdlo nazývají stearan sodný.

79. Jak vyčistit mastnou zkumavku? Zkumavku, v níž byly živočišné nebo rostlinné tuky, nelze vyčistit vodou. Ale horký roztok sody nádobí dobře vyčistí. Soda tvoří s tukem mýdlo, které se rozpouští ve vodě. Zkumavky, které používáme k pokusům, musí být vždy čisté. Nyní již znáš dva způsoby čištění silně znečištěných zkumavek: sodným roztokem, pokud ve zkumavce byl tuk, nebo kyselinou chlorovodíkovou, je-li zkumavka znečištěna uhličitanem vápenatým.

80. Co obsahuje tuk? Položíme-li na list papíru máslo nebo umělý tuk a rozetřeme jej, zůstane na papíře mastná skvrna. Kapka rostlinného oleje rovněž zanechá mastnou skvrnu. Jádro vlašského nebo jiného ořechu rovněž obsahuje tuk. Jestliže je rozmačkáme na papíru, rovněž vznikne mastná skvrna.

81. Olej a voda Olej a voda se špatně mísí. Nalijeme-li trochu strojního nebo rostlinného oleje na vodu, zůstane na povrchu.

82. Voda a líh Líh je lehčí než voda a olej, avšak s vodou se dobře mísí v jakémkoli poměru. Nalijeme do zkumavky asi 3 cm vody a 2 cm lihu a obě kapaliny smícháme. Nabereme-li pomocí skleněné trubičky rostlinný olej a kápneme-li jej do naší směsi, vznikne olejová kapka, která se bude vznášet ve směsi lihu s vodou jako žlutá průzračná kulička.

83. Proč benzín čistí skvrny? Do benzínu (5 cm podle výšky zkumavky) vhodíme kousek másla, uzavřeme zkumavku palcem a zatřeseme. Máslo se rychle rozpustí. To znamená, že benzín rozpouští tuk. Proto je možno benzínem odstraňovat z oděvů mastné skvrny, které nelze odstranit vodou.

84. Benzín je těkavý Avšak jestli dlouhou dobu necháme benzín s rozpuštěným máslem v otevřené misce, zůstane v misce jen máslo a benzín se vypaří.

85. Voda je pokryta blankou Naplníme-li sklenici téměř po okraj vodou a opatrně položíme na hladinu vody kousek filtračního papíru s jehlou, papír se potopí ihned, jakmile se nasákne vodou, ale jehla zůstane na hladině. Dokonce je možno pozorovat, jak se hladina pod jehlou prohýbá. Jehla se nepotápí proto, že hladina vody je pokryta blankou, která se neprotrhne vzhledem k malé váze jehly. Tato vodní blanka při praní brání odstraňování nečistot a tuku. Rozpouští se přidáním pracích prostředků.

86. Jak rozpustit vodní blanku? Nasypeme-li kolem jehly, plovoucí na vodě, z kávové lžičky trochu pracího prášku, jehla se brzy potopí. Provedeme-li pokus s jehlou a papírkem ve vodě, do níž jsme předem přidali prací prostředek, jehla se na hladině vůbec neudrží a ihned se potopí. Dochází k tomu proto, že blanka na vodě se narušuje při přidání pracích prostředků do vody.

87. Vodík Do skleněné zkumavky s teplou vodou vložíme pásek hořčíku. Od pásku začnou stoupat bublinky. Sebereme tyto bublinky ve zkumavce následovně: předem naplníme zkumavku s hořčíkovým páskem po okraj vodou a po zakrytí prstem ji vsuneme otvorem dolu do misky s vodou. Až bude otvor zkumavky pod vodou, oddálíme prst. Bublinky se shromáždí v horní části zkumavky a budou vytlačovat vodu do misky. Pokus probíhá mnohem rychleji, jestliže do vody přidáme několik kapek kyseliny chlorovodíkové.

88. Vodík hoří Plyn, který jsme získali v minulém pokusu, se nazývá vodík. Když se celá zkumavka naplní vodíkem, uzavřeme ji pod vodou palcem a vyjmeme z misky. Zkumavku s plynem lehce skloníme otvorem dolů, přiblížíme k otvoru hořící zápalku a zkumavku otevřeme. Plyn shoří s třesknutím. To znamená, že vodík je plyn, který je schopen hořet. Tento pokus raději provádíme v přítomnosti dospělých, protože vodík je nebezpečný plyn.

89. Jak rozložit vodu na prvky Téměř v každém domě se najde kousek elektrického vodiče. Pro pokus potřebuješ pouze dva kousky o délce 20 cm. Nejprve konce vodičů zbavíme izolace v délce 2 cm. Potom postavíme misku s vodou na dřevěný stojan a holé konce vodičů ponoříme do misky. Vodiče připevníme připínáčky ke stojanu. Dva druhé volné konce připevníme ke kapesní baterii. Voda v misce musí být mírně zásaditá.

90. Vodík a kyslík Bublinky, uvolňující se na drátu, který vede od krátkého kontaktu baterie, jsou bublinky kyslíku. Bublinky na druhém drátě jsou vodík. Tento pokus ukazuje, že elektrický proud rozkládá vodu na dvě složky: vodík a kyslík.

91. Plus a mínus Pokud jsi minulý pokus pozorně sledoval, všiml sis, že za stejnou dobu se vylučuje více bublinek vodíku než kyslíku. Je to proto, že voda obsahuje více vodíku, a to dvě třetiny vodíku a pouze jednu třetinu kyslíku. Pól, na kterém vznikají bublinky kyslíku, je považován za kladný. Druhý, na němž se uvolňuje vodík, je považován za záporný pól baterie.

92. Známý zápach čpavku Smícháme ve zkumavce 1 cm chloridu amonného a stejné množství hašeného vápna. Obě látky promícháme protřepáním. Jestliže si potom pozorně přičichneme, ucítíme známý zápach čpavku. Je to plyn, který se uvolňuje z chloridu amonného a nazývá se amoniak (čpavek).

93. A co nám ukáže lakmusový papírek? Přiblížíme-li k otvoru zkumavky lakmusový papírek, který se předtím v octě zbarvil červeně, ihned zmodrá a indikuje tím přítomnost amoniaku.

94. Voda pohlcuje amoniak Amoniak je lehčí než vzduch a proto stoupá nahoru. Zahřejeme směs hašeného vápna a chloridu amonného ve zkumavce s vývodní trubičkou. Uvolňující se amoniak zachytíme do čisté zkumavky, kterou nasadíme na vývodní trubičku, obrácenou vzhůru. Potom ztlumíme plamen a zakryjeme prstem zkumavku s plynem, dále ji ponoříme do misky s vodou. Lehkým pohybem zkumavky přivedeme do styku vodu s plynem, voda začne stoupat do zkumavky. To se vysvětluje tím, že se amoniak rozpouští ve vodě.

95. Plyn ze dřeva Vložíme do vodorovně upevněné zkumavky trochu suchých kousků dřeva, uzavřeme otvor pryžovou zátkou s vývodní trubičkou. Nyní zahřejeme zkumavku s dřevem (zkumavku nesmíme dlouho zahřívat na jednom místě, jinak praskne). Z horního otvoru vývodní trubičky začne stoupat bílá pára, kterou je možno zapálit. Vznikající plamen je dole modrý, nahoře žlutý, stejný vzhled má plamen plynového hořáku. Tak hoří topný plyn. Podobný plyn je možno získat z černého uhlí.

96. Dehet Vsuneme-li vývodní trubičku s plynem, který se uvolňuje při zahřívání dřeva, koncem dolů do prázdné zkumavky, bude se tam vytvářet hnědá kapalina se zápachem kouře ze dřeva. Je to dehet.

97. Dřevěné uhlí Ve zkumavce, v níž jsme zahřívali dřevo, zůstane po oddělení plynu a pryskyřice černé dřevěné uhlí. Je možno jím kreslit na bílém listu papíru, při vložení do plamene doutná jako uhlí v kamnech.

98. Svíčka vylučuje plyn, který je schopen hoření Hořící svíčka vylučuje plyn, který ihned hoří v jejím plamenu. Podržíme-li skleněnou trubičku ve skloněné poloze jedním koncem v dolní části plamene, těsně u knotu hořící svíčky, začne se ihned na druhém konci vylučovat známý plyn, který je možno zapálit.

99. Plyn z novin Plyn, který je schopen hoření, je možno získat i z novin. Protože se papír vyrábí ze dřeva, je možno takový plyn získat z jakéhokoli papíru. Svineme list novin, vyjdeme na ulici a zapálíme kornout na širším konci. Plyn, který se tvoří při hoření papíru, vychází úzkým koncem kornoutu, kde jej můžeme zjistit pomocí hořící zápalky. V tomto případě slouží úzká část kornoutu z novinového papíru jako vývodní trubička.

100. O rzi Na namočený proužek tvrdého papíru nasypeme železný prášek a vložíme proužek do prázdné zkumavky. Potom zkumavku postavíme do misky s vodou ve skloněné poloze. Za několik dnů se železo pokryje vrstvou rzi. Železo stále koroduje ve styku se vzduchem a vodou. Abychom je chránili před vlivem koroze, můžeme jej namazat tukem, opatřit vrstvou barvy, niklu nebo cínu.

101. Rozpouštíme jehly a ocelová pera Několik jehel nebo per na psaní vložíme do zkumavky s kyselinou chlorovodíkovou a trochu zahřejeme. Nejprve se vylučuje plyn, potom se plyn vylučovat přestává i při opakovaném zahřívání. To znamená, že se určité množství kyseliny spotřebovalo a část železa se rozpustila, přičemž vznikl zelenavý roztok chloridu železnatého. Slijeme roztok do druhé zkumavky a přefiltrujeme. Na filtru zůstanou částečky uhlí, které se dostalo do železa při tavbě ve vysoké peci. Získaný roztok si schováme na další pokusy.

102. Žlutá a zelená = modrá Vezmeme několik krystalků žluté krevní soli a rozpustíme je ve vodě. Vlijeme-li do jedné zkumavky 1 cm roztoku žluté krevní soli a stejné množství zelenavého roztoku chloridu železnatého, objeví se charakteristické tmavomodré zbarvení.

103. Jak objevit železo? Pokus se žlutou krevní solí se provádí vždy, chceme-li se přesvědčit o přítomnosti železa. Tak například jsou prováděny rozbory hornin při hledání železné rudy. I my můžeme provést takovýto pokus, jestliže získáme kousek horniny nebo kamínek s žilkami připomínajícími rez. Je třeba rozpustit trochu horniny v kyselině chlorovodíkové a přidat do roztoku žlutou krevní sůl. Zbarví-li se roztok na modro, znamená to, že hornina obsahuje železo. Pamatujme na pravidla bezpečnosti práce s kyselinou chlorovodíkovou!

104. Železo v cigaretovém popelu Do porcelánové misky nasypeme trochu popela z popelníku a přidáme kyselinu chlorovodíkovou. Pěnění ukazuje, že popel obsahuje uhličitan vápenatý, který se v kyselině chlorovodíkové rozpouští. Přefiltrujeme-li kapalinu a přidáme trochu žluté krevní soli, přesvědčíme se, že cigaretový popel obsahuje kromě vápna i železo.

105. Salát a špenát obsahuje železo Tvrdí se, že salát a špenát obsahuje mnoho železa. Můžeme se o tom sami přesvědčit. Usušíme listy salátu nebo špenátu na slunci nebo nad horkou plotnou a potom je spálíme v porcelánové misce na popel. Popel v misce je třeba rozetřít, rozpustit v kyselině chlorovodíkové a roztok přefiltrovat. Modré zbarvení při přidání žluté krevní soli do roztoku dokazuje přítomnost železa v listech.

106. Vyrábíme inkoust Ve zkumavce, kterou jsme do poloviny naplnili vodou, rozpustíme trochu taninu. Přidáme k taninu roztok chloridu železitého (který jsme si dříve připravili z jehel nebo per na psaní). Roztok se zbarví na modročernou inkoustovou barvu.

107. Proč nůž tmavne při styku s ovocnou šťávou? Přidáme-li k roztoku, obsahujícímu železo, trochu ovocné šťávy, dojde k zbarvení jako u předchozího pokusu s taninem. Znamená to, že ovoce obsahuje tanin. Právě tanin, který je obsažen v ovocné šťávě, působí na železný nůž, kterým krájíme ovoce.

108. I v čaji je tanin Smícháme-li čaj s roztokem, obsahujícím železo, čaj ztmavne jako inkoust. To potvrzuje, že čaj rovněž obsahuje tanin.

109. „Šifrovaný“ dopis Můžeme napsat kamarádovi dopis nebo stručný vzkaz slabým roztokem, obsahujícím železo, a text bude neviditelný. Zapamatujeme si, co jsme napsali, a dáme kamarádovi roztok žluté krevní soli. Řekneme mu obsah dopisu a vyzveme jej, aby dopis „rozšifroval“ tím, že list papíru do tohoto roztoku namočí. Sám nám potom řekne, co na papíře objevil – uvidíme, že to bude souhlasit s tím, co jsme mu řekli. Podle předcházejících pokusů ti musí být jasné, že text dopisu se objevil díky roztoku, obsahujícímu železo se žlutou krevní solí.

110. Železo v krvi Vymáčkneme trochu krve z masa do porcelánové misky. Před pokusem, jímž chceme zjistit přítomnost železa v krvi, je třeba krev nejprve v misce vysušit. Potom rozpustíme krev v kyselině chlorovodíkové, roztok přefiltrujeme a přidáme žlutou krevní sůl. Pokus ukáže, že krev obsahuje železo. Pamatujme na pravidla bezpečností práce s kyselinou solnou!

111. Barvení dřeva Můžeme pomocí roztoku žluté krevní soli a železa obarvit dřevěnou desku na krásnou modrou barvu, (podobný proces je v technice nazýván moření). Nejprve naneseme na desku štětečkem roztok, obsahující železo (připravíme si jej z jehel nebo per rozpuštěním v kyselině chlorovodíkové). Po mírném uschnutí obarvíme desku tenkou vrstvou roztoku žluté krevní soli. Deska se obarví na trvanlivou modrou barvu. Natřeme-li ještě povrch voskem a potom přeleštíme hadrem, naše deska se bude lesknout a bude mít krásný vzhled.

112. Ořechové nebo smrkové dřevo Natřeme-li obyčejnou smrkovou destičku nebo třísku roztokem manganistanu draselného, získají krásnou hnědou barvu ořechového dřeva. Obarvenou desku je možno naleštit voskem.

113. Uděláme kouzelnický kousek! Připravíéme si dvě čisté zkumavky a do jedné nasypeme několik krystalků manganistanu draselného, do druhé několik zrnek kyseliny vinné tak, aby se z nevelké vzdálenosti zdálo, že jsou zkumavky prázdné. Do zkumavky s kyselinou vinnou můžeme ihned nalít vodu, kyselina se rozředí a její bezbarvý roztok je možno na pohled považovat za obyčejnou vodu. Nyní můžeme usadit v nevelké vzdálenosti od sebe své kamarády, bratry nebo sestry a předvést jim „kouzlo“. Ukážeme jim nejprve „prázdnou“ zkumavku a zkumavku s „vodou“, přelijeme roztok kyseliny vinné do zkumavky s manganistanem draselným, přičemž tuto zkumavku budeme držet tak, aby její dolní část byla ukryta ve tvé ruce. Několikrát jí zatřepej a ukažeme „divákům“ roztok, zabarvený na červeno. Přitom můžeme dodat, že chemik, podobně jako kouzelník, může přeměnit vodu na víno … a dokonce víno opět na vodu! Pro ukázku této zpětné přeměny zahřej „víno“ až téměř do varu, a dostane opět vzhled obyčejné vody.

114. „Černý chléb“ z bílého chleba Zkumavku se rozředěnou jodovou tinkturou uzavřeme zátkou se zahnutou trubičkou a nakápeme slabý roztok jodu na kousek bílého chleba. Okamžitě zčerná a není již poživatelný.

115. Chléb obsahuje škrob K pokusu potřebujeme: trochu škrobu a křídu. Rozetřeme-li křídu, uvidíme, že je podobná škrobu. Jestliže však na ně nakapeme několik kapek jódu, křída se zbarví na hnědo a škrob na modročernou barvu. Srovnáme-li barvu škrobu s výsledkem minulého pokusu, přesvědčíme se o přítomnosti škrobu v chlebě.

116. Mouka obsahuje škrob Chléb se peče z mouky a proto musí být škrob obsažen v mouce. Provedeme pokus s jódovou tinkturou na malé hromádce mouky a modré zbarvení nám ukáže přítomnost škrobu v mouce.

117. Škrob v bramboru Rozřežeme-li syrovou bramboru a kápneme-li na plátek jód, objeví se modré zbarvení. Brambory tedy obsahují rovněž škrob.

118. Škrob je obsažen v mnoha potravinách Budeme pomocí jódové tinktury zkoumat různé potraviny, například hrách, fazole, rozřezaná zrnka rýže, banány, zralá a nezralá jablka, salám. Zjistíme, že ve všech těchto potravinách je obsažen škrob. Maso škrob neobsahuje.

119. Tajemství pudru Připravíme si trochu pudru a kápneme do něj jodovou tinkturu. Pudr se zabarví na výraznou modrou barvu. Znamená to, že pudr obsahuje škrob. Jestliže se pokus nepodaří, neobsahoval tento pudr škrob.

120. Škrobové lepidlo Rozmícháme škrob v misce s vodou a ohřejeme. Vznikne lepkavá hmota, kterou můžeme lepit papír. Můžeme zkontrolovat, zůstal-li v lepidle škrob. Zkouška s jodem ukáže, že ano – dojde k modrému zbarvení.

121. Klih Pokusíme se doma najít několik kousků klihu na dřevo ve formě tmavohnědých destiček. Kousek klihu vložíme na noc do porcelánové misky s vodu. Přes noc značně nabobtná. Takto nabobtnalý klih povaříme v misce, ale misku nesmíme stavět přímo na oheň, neboť by se klih mohl připálit. Postavíme na oheň plechovku větších rozměrů než má miska. Plechovku naplníme do poloviny vodou a vložíme do ní misku s klihem. V této vařící vodní lázni se bude klih klidně vařit.

122. Klih z kostí Takovýto klih je možno získat vyvařením kostí, přesněji řečeno chrupavek, při němž vznikne hustá hmota. Tuto hmotu slijeme a ochladíme, čímž získáme světlý klih.

123. Klih jako potrava pro bakterie Necháme-li klih vystydnout v misce, přikryjeme ji skleněnou destičkou a necháme několik dnů stát, zjistíme, že se na povrchu objevují „tečky“, jejichž rozměry rostou. Jsou to shluky bakterií. Klih je dobrou potravou pro bakterie. Bakterie, které se do klihu dostanou ze vzduchu, se jím živí a rozmnožují se. Pomocí mikroskopu je možno vidět, že každá „tečka“, viditelná pouhým okem, je velkým shlukem bakterií.

124. Plíseň Tvrdý chléb je dobrou potravou pro plíseň, která je ve vzduchu. Namočíme-li kousek chleba a budeme-li jej skladovat týden v nádobě, zakryté sklem, pokryje se chléb zeleným a bílým „lesem“ plísně.

125. Želatina V domácnosti, například při výrobě ovocného želé nebo polevy, používáme želatinu. Je to rovněž lepidlo. Můžeme si sami zkusit uvařit klih ve vodní lázni z jedlé želatiny podobné truhlářskému klihu. Je možno ji používat jako lepidla na papír.

126. Hektograf vlastní výroby Svařené želatinové lepidlo smísíme s glycerínem. Vylijeme směs do nízké bedničky nebo pekáče a necháme vystydnout. Přidaný glycerín působí jako mazadlo, a proto povrch klihu neschne, ale zůstává vlhký. Na čistém listu papíru napíšeme několik vět, položíme papír popsanou stranou na povrch klihu a necháme několik minut ležet. Po opatrném sejmutí papíru uvidíme, že text se přenesl na vlhký povrch klihu. Položíme-li nyní na povrch klihu čistý list papíru, text se otiskne na tento papír. Takto je možno rozmnožit napsaný text na několik výtisků. Existuje speciální přístroj (hektograf), pracující na tomto principu. Slouží k rozmnožování výkresů, rukopisů atd.

127. Sladké a kyselé v hroznovém víně Všichni vědí, jak dobré a zdravé je ovoce. Nikdo po sytém obědě neodmítne hrozen vína nebo jablko! Kapka šťávy z vinného plodu zanechá na lakmusovém papírku červenou skvrnu. To znamená, že tento plod obsahuje kyselinu. Obsahuje však i cukr. Zkouška na přítomnost cukru s použitím modré skalice a zásady nám tuto skutečnost dokáže (viz dále).

128. Zkouška na cukr Do zkumavky, naplněné vodou, přidáme do 1 cm výšky zkumavky jedlou sodu a několik kapek roztoku modré skalice. Směs protřepeme a zahřejeme, avšak nevaříme. Roztok změní barvu na hnědočernou. Zopakujeme-li pokus s přidáním vinné šťávy, objeví se krásné červené zbarvení, dokazující přítomnost hroznového cukru – glukosy.

129. Nacházíme cukr v bobulovitém ovoci Několik kapek šťávy, vylisované z rybízu nebo malin, podrobíme výše uvedenému pokusu. Žlutočervené zbarvení dokazuje, že tyto plody rovněž obsahují hroznový cukr.

130. Měď a zavařenina obsahují hroznový cukr Rozpustíme v nevelkém množství vody v jednotlivých zkumavkách trochu zavařeniny a medu. Uděláme zkoušku na přítomnost cukru, jak bylo popsáno v minulých pokusech. V obou zkumavkách najdeme cukr. Tím jsme dokázali, že med a zavařenina obsahují hroznový cukr.

131. Vyrábějí včely cukr? Med tedy obsahuje hroznový cukr. Bylo by zajímavé vědět, získávají-li včely hroznový cukr z květin již hotový nebo jej samy vyrábějí. Abychom se to dozvěděli, uděláme cukrovou zkoušku se šťávou z jetele, z jehož květů včely sbírají tuto tekutinu. Jetel obsahuje hroznový cukr, včely jej tedy získávají z květu.

132. V čem ještě je obsazen hroznový cukr? Provedeme ještě cukrovou zkoušku se šťávou z hrozinek, fíků a jablek. Všude najdeme hroznový cukr – glukosu.

133. Cukr dvojího druhu Provedeme-li pokus s cukrem, který používáme do pokrmů, ke zčervenání nedojde, jak tomu bylo v případě cukru hroznového. Je tomu tak proto, že tento cukr se vyrábí z cukrové řepy nebo třtiny a liší se od cukru ovocného. Chemici jej nazývají sacharosa.

134. Třtinový cukr (sacharosa se mění na hroznový cukr) Kousek cukru rozpustíme v misce s vodou, přidáme 10 kapek kyseliny chlorovodíkové a vaříme 3 minuty. Uděláme-li pak zkoušku na přítomnost cukru, dostaneme červené zbarvení roztoku. Je to tím, že řepný (třtinový) cukr při působení kyseliny se částečně mění na cukr hroznový.

135. Je cukr v chlebě? V obyčejném chlebě cukr neobjevíme. Ale budeme-li kousek chleba chvíli žvýkat a vložíme-li jej pak do zkumavky, zjistíme při pokusu přítomnost hroznového cukru, který vznikl z chlebového škrobu působením slin.

136. Nezralé a zralé jablko Nezralé jablko neobsahuje cukr, zato je v něm mnoho škrobu. Ve zralém jablku je možno roztokem jódu dokázat nepřítomnost škrobu a zkouškou na cukr přítomnost hroznového cukru. Zrání ovoce je chemický proces, při němž dochází k přeměně škrobu na cukr.

137. Hořlavá pomerančová kůra Ovoce obsahuje nejen kyselinu a cukr, ale i tuk nebo olejovité látky, Vezmeme-li kousek pomerančové kůry a vymačkáme ji nad listem papíru, objeví se na papíře tukové skvrny. Vznikají z oleje obsaženého v kůře. Vymačkáme-li kůru nad plamenem lihového kahanu, vyvolají kapky oleje malý „ohňostroj“.

138. Zahříváme modrou skalici Umístíme do zkumavky trochu modré skalice a zahřejeme ji nad plamenem kahanu. Uvidíme, že na stěně skleněné zkumavky se budou usazovat malé kapičky vody a prášek bude měnit barvu na šedobílou. Nakapeme několik kapek vody na prášek po ochlazení a on opět zmodrá. Krystaly modré skalice, které obsahují vodu, mají modrou barvu.

139. Likér neobsahuje jen líh Přidáme-li do zkumavky s likérem několik šedobílých krystalků bezvodé modré skalice, ihned zmodrají. Znamená to, že likér obsahuje vodu. Likér obsahuje pouze třetinu lihu.

140. Líh ve víně Ve sklenici vína není líh vidět. Zkusíme však opatrně víno zahřát ve zkumavce. Páry lihu budou trubičkou proudit do druhé zkumavky, která je postavena ve sklenici se studenou vodou. Získaná kapalina (destilát) má výrazný zápach. Nalijeme líh do misky a přiblížíme k němu hořící zápalku. Kapalina hoří modrým, sotva viditelným plamenem.

141. Zkoumáme líh Vhodíme-li do lihu krystalky bezvodé modré skalice, uvidíme, že krystalky zůstanou bílé, protože líh prakticky neobsahuje vodu.

142. Starobylý nápoj – medovina Za dávných časů byl známý nápoj zvaný medovina. Medovinu pili Slované, Litevci, Lotyši, Poláci a další národy. Med rozpouštěli vodou a nechávali uležet. Medová voda začala pěnit a med se měnil v líh. V okamžiku, kdy kapalina začne kvasit, je nutno do ní vhodit kvasinky. Kvašení je možno pozorovat, jestliže tři zkumavky naplníme medovou vodou a potom přidáme kvasinky. Do zkumavek, naplněných do ¾ vodou, přidáme pouze tolik medu, aby voda stoupla o 1 cm, potom protřepeme a necháme odstát. Kvasinky se mohou do kapaliny ze vzduchu, jestliže necháme zkumavky otevřené.

143. Zkoumáme kvasinky Připravíme si trochu lisovaných kvasnic. V kousku kvasnic jsou slisovány miliony kvasinek. Pod mikroskopem jsou dobře viditelné. Kvasinky, dostanou-li se do příznivého prostředí, velmi rychle rostou a množí se. Takovým prostředím je pro ně medová voda. Nejlépe kvasinky pracují při teplotě +30 °C. Proto zkumavku s medovou vodou a kvasinkami umístíme do sklenice nebo misky s vodou, kterou trochu ohřejeme. Již za pět minut začíná uvolňování bublinek ve zkumavce. To kvasinky začaly svou práci a rozkládají cukr na líh a plyn.

144. Kvasinky při práci Uzavřeme naši zkumavku s medovou vodou zátkou s vývodní trubičkou. Trubičku ponoříme do zkumavky s vodou. Uvidíme, jak se ve vodě objevují bublinky plynu. Čím více je těchto bublinek, tím intenzivněji pracují kvasinky, které uvolňují plyn z medové vody.

145. Chemicky zkoumáme plyn z medové vody Jako opravdoví chemici se nespokojíme s tím, že budeme sledovat, jak se uvolňují bublinky plynu z medové vody. Musíme vědět, jaký to je plyn. Proto ponoříme trubičku nikoli do obyčejné, ale do vápenné vody. Voda se zakalí, což znamená, že při kvašení medové vody se uvolňuje oxid uhličitý.

146. Jak se kvasinky chovají v chladu? Kvasinky intenzivně pracují v teple. Bude zajímavé zjistit, jak se budou chovat v chladnu. Vložíme dvě zkumavky s kvasinkami na den do chladničky. Uvidíme, že se pěna vůbec neobjeví, plyn se nebude uvolňovat a líh se nebude tvořit. Medová voda zůstane po dlouhou dobu sladká. Při nízké teplotě kvasinky nepracují a kvašení neprobíhá. Proto se ovocné šťávy mají skladovat v chladu.

147. Zahřívání ničí kvasinky Mohli bychom si myslet, že čím více tepla, tím lépe se kvasinky vyvíjejí. Není tomu tak. Zkumavku s medovou vodou uzavřeme zkumavkou s vývodní trubičkou a opatrně a krátce budeme kapalinu zahřívat tak, aby voda nevytékala trubičkou. Jestliže nyní zkumavku se zahřátou medovou vodou umístíme do sklenice s teplou vodou, bublinky nebudou unikat. Práce kvasinek byla přerušena, protože živé organismy kvasinek teplo nesnášejí. Umístíme-li zkumavku z chladničky do tepla, nastane v ní opět kvašení. Znamená to, že chladem je možno práci kvasinek přerušit. Var je zabíjí. Chceme-li, aby kvašení pokračovalo, musíme do medové vody dát nové kvasinky.

148. Uvolňování lihu První zkumavku s medovou vodou, kterou jsme nedali do chladu a nezahřívali, postavíme na teplé místo na dva dny. Jestliže i přes teplo přestane plyn procházet trubičkou, znamená to, že všechen cukr z medu se přeměnil na líh a oxid uhličitý. Ochutnáme kapalinu a zjistíme, že není vůbec sladká a má ostrý zápach lihu. Kvasinky svou práci vykonaly a jestliže nyní zahynou při následujícím vaření kapaliny, nic se nestane. Můžeme opatrně zkusit líh předestilovat jako v pokusu 140. Když se ve zkumavce, umístěné v chladné nádobě, objeví několik kapek kapaliny, zmenšíme plamen a kapalinu vyzkoušíme na hořlavost. Tím se přesvědčíme, že pomocí kvasinek je možno z medové vody získat líh.

149. Jak chránit ovocnou šťávu před kvašením? V otevřené láhvi s ovocnou šťávou začne kvašení, protože se do ní dostanou kvasinky ze vzduchu. I když lahvičku s čerstvě vylisovanou šťávou uzavřeme zátkou, šťáva přesto začne po určité době kvasit, protože kvasinky jsou i v samotném ovoci. Abychom kvašení zabránili, je nutno čerstvou šťávu převařit a těsně uzavřít. Zkumavku se šťávou uzavřeme zátkou z vaty, umístíme do plechovky s víčkem, obsahující malé množství vody. Ve víčku musí být otvory pro odchod páry. Plechovku s vodou zahříváme a zkumavku necháme v horké páře 20 minut.

150. Tajemství sterilizace Jestliže se ovoce kazí, znamená to, že kvasnice v nich vyvolávají kvašení, hnilobu a zkázu. Zničíme-li kvasnice půlhodinovým zahříváním ve vodní lázni a zabráníme-li vnikání kvasnic těsným uzavřením nádoby s ovocem pomocí víčka, můžeme takovéto ovoce skladovat léta. Tuto metodu, tak zvanou sterilizaci, používáme při výrobě konzervovaných kompotů z čerstvých švestek, jablek, broskví atd. Jestliže budeme podle předcházejícího pokusu sterilizovat ve zkumavce několik višní a pak je necháme stát, když jsme předtím zkumavku těsně uzavřeli vatovou zátkou, vydrží višně mnohem déle než jiné, koupené současně, ale takto nezpracované.

151. Kvasinky a bakterie kolem nás Bohužel nemůžeme kvasinky vidět pouhým okem, ale jen pod mikroskopem. Velmi mnoho různých mikroorganismů je ve vzduchu a dostanou-li se na potraviny, ničí je. Zkus vložit do misky s 1 cm vody kousek chleba, višní, kousek citrónu. Zakryj misku sklem a za týden zkontroluj, co se s těmito potravinami stalo. Uvidíš, že se různobarevné – zelenavé, šedé, bílé plísně usadily na potravinách, kde vytvořily celé kolonie, dobře viditelné pouhým okem. Plísně, kvasinky a bakterie jsou téměř všude.

152. Otvor ve vejci Nakapeme-li několik kapek kyseliny chlorovodíkové na vaječnou skořápku, začne pěnit. Skořápka se skládá z uhličitanu vápenatého, který se v kyselině rozpouští. Budeme-li kyselinu kapat stále na totéž místo, vytvoří se ve skořápce postupně otvor, kterým uvidíme obsah vejce.

153. Zkoumáme vejce Po uvaření vejce uvidíme, že se skládá ze dvou částí: žloutku a bílku, který v syrovém vejci má formu slizké hmoty a teprve při zahřívání se stává bílým a dosti tvrdým. Opatrně rozbijeme vejce tak, abychom nepoškodili žloutek, a potom nalijeme část bílku do dvou zkumavek. Zahřejeme-li zkumavku s bílkem na ohni, slizká hmota se brzy stane bílou a tvrdou, jak tomu bývá při přípravě sázených vajec. Říká se, že se bílek sráží.

154. Zkouška bílku Bílek ve druhé zkumavce rozředíme přidáním tří dílů vody a dobře protřepeme. Průzračnou kapalinu zahřejeme, ale jen v horní polovině zkumavky, aby bylo změnu možno srovnat s neohřátým bílkem. Ohřátá část kapaliny se rychle zakalí – to svědčí o schopnosti bílku srážet se při zahřátí. Proto je zjištění bílku v jakékoli kapalině velmi jednoduché: kapalina se vaří, a jestliže se zřetelně zakalí, znamená to, že kapalina obsahuje bílek.

155. Ještě o zkoušce na přítomnost bílku Na kovovém drátu spálíme kousek sraženého bílku a potom si k němu přičichneme. Podle charakteristického zápachu bílek vždy poznáme.

156. Je bílek obsažen ve šťávě z masa? To můžeme zjistit, jestliže si připravíme trochu šťávy z masa (syrového) a zkusíme ji ohřát ve zkumavce tak, že budeme ohřívat pouze její horní část. Silné zakalení ukáže, že šťáva z masa bílek obsahuje. Maso se téměř výhradně skládá z bílkovin.

157. Zkoumáme peří a vlasy Slepice vysedí z vajec kuřata. V tkáních živého kuřete jsou stejně jako ve vejci obsaženy bílkoviny. Podržíme-li nad ohněm ptačí pero nebo vlas, ucítíme známý zápach rohoviny. Znamená to, že pero i vlasy obsahují bílkoviny.

158. Nehet a koňské kopyto Podržíme kousek ustřiženého nehtu v ohni a potom si k němu přičichneme. Nehet se skládá z rohovité hmoty, která obsahuje jeden z druhů bílkovin. Z téže hmoty se skládá i koňské kopyto.

159. Jak rozeznáme vlnu od bavlny? Vlna se vyrábí ze srsti ovcí, koz atd. Znamená to, že vlna, stejně jako vlasy, obsahuje bílkoviny. Bavlna se vyrábí z rostlin, a jestliže bavlnu zapálíme, ucítíme zcela jiný zápach – zápach spáleného papíru. Vyzkoušíme kousek jakékoli látky. Je to velmi jednoduché – vytáhneme z ní několik nití a zapálíme je. Tak je možno podle zápachu snadno zjistit, jedná-li se o látku vlněnou nebo bavlněnou.

160. Přírodní nebo umělé hedvábí? Přírodní hedvábí se tká z hedvábných nití, které se vyrábějí z kokonů (zámotků) housenek bource morušového. Protože hedvábné nitě jsou živočišného původu, obsahují bílkoviny. Umělé acetátové hedvábí se vyrábí ze dřeva jako papír. Proto umělé hedvábí při spalování páchne jako spálený papír a přírodní hedvábí jako spálený bílek. Pro rozlišení umělého hedvábí od přírodního není třeba pálit kousek látky, stačí vytáhnout několik nití.

161. Mléko obsahuje bílkoviny a uhlík Každý jistě někdy viděl v kuchyni, jak mléko „utíká“ přes okraj hrnce a pálí se. Přitom se ihned začne šířit charakteristický zápach bílkovin – znamená to, že mléko rovněž obsahuje bílkoviny. Takový zápach můžeme vyvolat, jestliže ohřejeme několik kapek mléka na kovové desce. Zbytek, který zůstane na desce, je uhlík obsažený v mléce. Uhlík je obsažen nejen v potravě, kterou jíme, ale i v některých nápojích.

162. Je v mléce kyselina? Necháme-li mléko v létě na teplém místě, může zkysnout. Ráno potom místo mléka najdeme bílou kapalinu s bílými částicemi ve formě usazeniny u dna nádoby a řídkou kapalinu, které říkáme syrovátka. Odebereme-li pomocí skleněné trubičky několik kapek kapaliny a vyzkoušíme je jazykem, zjistíme, že syrovátka je kyselá, lakmusový papírek se v ní zbarví na červeno. To znamená, že mléko obsahuje kyselinu. Je to kyselina mléčná. Vytváří se díky činnosti maličkých živých organismů – mléčných bakterií. Jestliže večer mléko svaříme, můžeme mléko uchovat do rána čerstvé, neboť tím zničíme mikroorganismy. Mléko se dobře skladuje v chladničkách, neboť v chladu bakterie nevyvolávají rychlý proces kysnutí.

163. Jak nejlépe chránit mléko před zkysnutím? Víme, že lakmusový papírek je schopen objevit i velmi malá množství kyseliny. Nalijeme mléko do tří zkumavek a za několik hodin je vyzkoušíme pomocí lakmusového papírku. Mléko v první zkumavce necháme zkysnout. Do druhé zkumavky přidáme za účelem zničení kyseliny trochu prášku zažívací sody a budeme sledovat, nakolik soda zpomalí proces kysnutí. Do třetí zkumavky nalijeme mléko svařené. Za několik hodin zjistíme, že ve třetí zkumavce mléko vydrží velmi dlouhou dobu. Svařením je tedy možno zastavit proces kysnutí.

164. Máslo a smetana Mléko se skládá z lehké smetany a těžšího podmáslí. Lehčí smetana (tuk) je nahoře. Pomocí lžičky odebereme smetanu a přeneseme ji do druhé zkumavky nebo misky. Část smetany můžeme ušlehat, jako to dělá maminka.

165. Šlehačka Při šlehání se smetana mísí s bublinkami vzduchu a vytváří pěnu. Proto když jíme šlehačku, jíme v podstatě „vzduch‘‘.

166. Vyrábíme máslo! Budeme-li chtít udělat ze smetany máslo, budeme muset smetanu dlouho a trpělivě „tlouci“ (asi ½ hodiny) ve zkumavce uzavřené zátkou, až se vytvoří vrstvička másla.

167. Z kyselého mléka uděláme tvaroh! Již víme, že mléko působením bakterií kysne. Můžeme tento proces urychlit. Mléko v misce trochu ohřejeme tak, aby bylo jen vlažné, a přidáme k němu stolní ocet. Mléko se ihned srazí a zůstane syrovátka, kterou přefiltrujeme nikoli přes filtrační papír, ale přes lněnou tkaninu. Látku přiložíme svrchu na sklenici a nalijeme na filtr obsah misky. Spojíme-li potom konce látky, nadzdvihneme-li ji nad sklenicí a vymačkáme, zůstane na filtru hustá hmota – tvaroh.

168. Vyrábíme sýr Tvarohovou hmotu, kterou jsme získali v minulém pokusu, můžeme slisovat v kulaté misce a usušit. Získáme malý kousek sýra, který přisolíme, aby byl po vysušení a uležení chutnější.

169. Obsahuje sýr bílkoviny? Dlouho skladovaný sýr získává nepříjemný zápach. Vezmeme kousek sýra na drát a podržíme nad ohněm až zuhelnatí. Přičichneme-li potom k němu, povšimneme si rovněž ostrého zápachu, ale jiného charakteru. Tak páchnou bílkoviny obsažené v sýru. Sýr se skládá téměř výlučně z bílkoviny, která se nazývá kasein. Existuje ještě kaseinový klíh, který se rovněž skládá z kaseinu a kterým se obvykle lepí dřevěné předměty.

170. Zkoumáme syrovátku Syrovátku, kterou jsme získali při výrobě tvarohu (pokus č. 168) přefiltrujeme znovu přes papírový filtr a zahřejeme k bodu varu (ale ohříváme spíše horní část kapaliny ve zkumavce jako v předchozích pokusech s bílkovinami). Pozorujeme, jak se kapalina zakalí. Co to znamená? Vzpomeňme si, jak jsme prováděli zkoušku na vaječný bílek (pokus č. 154). Znamená to, že mléko rovněž obsahuje vaječné bílkoviny. Vědci je nazývají albumin. Bílkoviny tvarohu (sýra) – kasein – ve srovnání s albuminem nemá při ohřívání sklon ke srážení, ale sráží se při působení slabých kyselin. To jsme již viděli v pokusu s mlékem (pokus č. 167). Mléko tedy obsahuje dva druhy bílkovin: kasein a albumin.

171. Mléko obsahuje cukr Vezmeme syrovátku, kterou jsme získali po oddělení tvarohu, znovu ji přefiltrujeme (viz pokus č. 170). Tato světlá kapalina obsahuje mléčný cukr, který je možno zjistit ohříváním několika kapek syrovátky s roztokem jedlé sody a modré skalice (viz pokus č. 128). Krásné zbarvení dokazuje, že mléko obsahuje určité množství nejcennějšího cukru – mléčný cukr neboli laktosu.

172. Vyrábíme smetanové bonbóny Naplníme porcelánovou misku do poloviny mlékem a rozpustíme v něm tři kostky cukru. Potom mléko svaříme za stálého míchání – přitom misku vždy sejmeme z ohně, když by mléko vyteklo přes její okraj. Mléčný cukr se vaří spolu s rozpuštěným cukrem. Přerušíme vaření a nalijeme hustou hmotu na list papíru nebo na talíř a rozdělíme na malé části. Když vychladnou, ochutnáme, jaké jsme vyrobili chutné bonbóny.

Zdroj: Mladý chemik (návod k chemické soupravě, upraveno)