Max Karl Ernst Ludwig Planck (23. 4. 1858 - 4. 10. 1947)

Německý fyzik, nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1918 jako uznání za mimořádné zásluhy o rozvoj fyziky vypracováním kvantové teorie.

Narodil se v Kielu. Jeho otec a děd byli profesory na několika německých univerzitích. Gymnázium navštěvoval v Mnichově a tam také studoval na univerzitě experimentální fyziku a matematiku, později na univerzitě b Berlíně, kde poslouchal přednášky významných německých fyziků Hemlholtze a Kirchhoffa V roce 1885 se stal mimořádným profesorem na univerzitě v Kielu a po Kirchoffově smrti převzal katedru teoretické fyziky na univerzitě v Berlíně. Od roku 1894 byl členem berlínské akademie věd a později se stal jejím sekretářem. Když dokončil práci o podstatě energie, za kterou obdržel prémii Göttingenské univerzity, rozpracoval zákony průběhu chemických reakcí, disociace plynů a vlastností zředěných roztoků. Po roce 1896 se Planckův zájem soustředil na zkoumání tepelného záření. Na základě analýzy vyzařování absolutně černého tělesa dospěl v roce 1900 k názoru, který znamenal vy fyzice podobnou revoluci jako EInsteinova teorie relativity. Nejmenší dávku energie, vyzařovanou tělesem, nazval kvantem energie, které je úměrné frekvenci záření a určité konstantě, později pojmenované Planckovou konstantou. Planckovy názory znamenaly zásadní změny v představách klasické fyziky o energii. Poprvé byla nastolena otázka o nespojitosti vyzařování a pohlcování energie. Postupně však svět byl nucen přijmout tuto myšlenku, hlavně když A. EInstein na jejím základě vysvětlil fotoelektrický jev a dospěl k pojmu světelných kvant a N. Bohr vytvořil nový model atomu. Planckova konstanta se stala součástí všech základních vzorců, které vyjadřují korpuskulární a vlnové vlastnosti mikroobjektů a zákony jejich pohybu. Planck se stal zakladatelem kvantové fyziky, která sehrála významnou úlohu při řešení problémů atomové i jaderné fyziky.