Encyklopedie pojmů - K

Kadaňská hlinka - známá též pod mineralogickým názvem seladonit, je celistvá a kusová a má tmavě zelenou barvu. Asi do čtyřicátých let 19. století byla dobývána na Kadaňsku v krátkých štolách z čedičových tufů. Byla používána jako levný miner. pigment do omítek. Chem. složením je to vodnatý křemičitan Fe, Al, Mg, Na s vrstevní vazbou tetraedrů ze skupiny muskovitu.

Kalorická hodnota potravy - množství energie uvolněné z přijaté potravy v kaloriích. 1 g bílkovin vydá 5,3 kcal, 1 g sacharidů 4,1 kcal, 1 g tuků 9,3 kcal.

Kalorický režim - náhrada energetických ztrát organismu za 24 h., vyjádřená v kaloriích. Závisí na pohlaví, věku, výšce a váze, teplotě těla, prostředí a druhu práce.

Kalorimetrie - metoda pro kvant. stanovení tepla, jež si soustava vymění při nějakém ději s okolím. V termochemii poskytuje k.informace o ↓reakčním teple. Kalorimetrická měření se provádějí v ↓kalorimetru.

Kamenná sůl, halit - chlorid sodný NaCl, minerál krystalující v krychlové soustavě nebo tvořící zrnité agregáty. Ložiska k. s.vznikala v různých geolog. obdobích v suchém (pouštním) podnebí odpařováním zátok mořské vody nebo odpařováním slaných jezer. Pod vrstvami k. s. se v solných ložiskách vyskytují: anhydrit, sádrovce, někdy i trochu vápence; v nadloží k. s.bývají draselné a hořečnaté soli. K. s. se používá v potravinářství a chem. průmyslu. V ČSSR byla ložiska k. s. v prešovské solné pánvi; ze slaných jílů se těží v podobě solanky, tj. nasysceného solného roztoku. Nová velká ložiska byla objevena u Zbudze na východním Slovensku.

Kamerlingh-Onnes Heike - holandský vědec, 1853-1926, laureát Nobelovy ceny za fyziku z r. 1913 za výzkumy vlastností hmoty při nízkých teplotách, které, kromě jiného, vedly k získání kapalného helia a k objevu supravodivosti (1911).

Kanálové paprsky, pozit. paprsky - proud kladně nabitých atomů a molekul pohybujících se velkou rychlostí. Pozoroval je poprvé něm. fyzik E. Goldstein r. 1886. Účinkem el. výboje ve zředěných plynech vznikají kladné ionty, které jsou v el. poli přitahovány ke katodě. Má-li katoda otvory, mohou jí vlivem setrvačnosti ionty prolétat a lze je sledovat v mimoelektrodovém prostoru. Na stanovení odchylek k. p. v el. a magn. poli je založena hmotnostní spektroskopie (↓hmotnostní spektrum).

Kaolin (techn. termín) - zemitá hornina s nerozloženými zbytky původních hornin, jejichž podstatnou část tvoří kaolinit. Vzniká zejm. přeměnou živců vlivem vody za přítomnosti kysličníku uhličitého n. huminových kyselin. Kaolinitizace (tj. přeměna minerálů na kaolinit) probíhá i vlivem hydrotermálních roztoků. K. je nejdůležitější surovinou v keramickém průmyslu; vyrábí se z něho porcelán, šamot a jiné keramické výrobky i různobarevné hlinky a ultramarín. Nejznámější ložiska jsou v oblasti Plzně a Karlových Varů.

Kapaliny - látky s velkou posunovatelností molekul, snadno měnící tvar, nesnadno objem, bez kryst. stavby a dokonale pružné. Představují přechodný stav mezi plyny a tuhými látkami. Čím vyšší (blíže ke kritické teplotě) je jejich teplota, tím více se jejich vlastnosti blíží vlastnostem plynů; při nižších teplotách (blíže k b. t.) se jejich vlastnosti blíží vlastnostem tuhých látek. Uspořádání molekul v k. není chaotické a nahodilé, ale vyznačuje se určitou pravidelností (těsným uspořádáním), omezenou na malé útvary složené z několika desítek n. stovek molekul. Tyto útvary mají krátkou životnost, rozpadají se a znova se na jiném místě tvoří. V každém okamžiku je k. vyplněna krátce trvajícími zlomky krystalové mřížky, která se při snižovní teploty stává výraznější a blíží se k mřížkové struktuře příslušné tuhé látky. Typickou vlastností k. je jejich vypařování (↓tlak nasycené páry), ↓povrchové napětí a ↓viskozita. K. přecházejí při b. v. kvantitativně v plynnou fázi, při b. t. ve fázi tuhou. K. se vyznačují izotropií, tj. mají fyz. vlastnosti ve všech směrech stejné.

Kapalné krystaly (krystalické kapaliny) - přechodné stavy látek, které jsou svými vlastnostmi uprostřed mezi látkami tuhými a kapalnými. K. k. jsou kapaliny, jež se kolem b. t. vyznačují anizotropií, čímž se blíží krystalickému stavu, avšak podle viskozity odpovídají spíše kapalinám. K. k. jsou vytvářeny jen určitými typy org. látek (p-azoxyfenetol aj.).

Kapkové zkoušky (někdy nazývané též „tečkovací reakce") - metoda kval. a semikvant. analýzy org. a anorg. látek, při níž se pracuje jen s kapkami zkoumaného roztoku a činidel v důlcích na porcelánové kapkovací desce, na filtračním papíru, na podložním sklíčku mikroskopu n. přímo na zkoumaném vzorku. Vhodné jsou zejm. reakce, při kterých vznikají barevné sraženiny. K. z. jsou zvlášť výhodné, je-li množství vzorku velmi malé n. je-li třeba vyhnout se počkození předmětu. Tyto metody lze považovat za speciální odvětví mikroanalýzy.

Karát - hmotn. jednotka používaná v klenotnictví při vážení diamantů, perel; 1 k. = 0,205 g. Vyjadřuje též stupeň čistoty slitin zlata; 24karátové zlato obsahuje 100% zlata, 18karátové 75%.

Karbonylhemoglobin, karboxyhemoglobin - sloučenina hemoglobinu s kysličníkem uhelnatým. Za obyč. tlaku se váže jedna molekula CO (za vyššího tlaku až 4 molekuly) na jednu molekulu hemoglobinu. Afinita hemoglobinu k CO je až 130krát větší než ke kyslíku. V důsledku toho krev pohlcuje a pevně váže i malá množství CO ze vzduchu a není schopna se okysličovat. Při otravě (anoxemii) je krev karmínově červená.

Karbonylové číslo - konstanta charakterizující obsah aldehydů, ketonů a ketokyselin v tuku.

Karbonyly kovů - sloučeniny některých kovů s kysličníkem uhelnatým (pentakarbonyl železa) (↓uhlík).

Karlovarská sůl - směs síranu sodného, chloridu sodného, kyselého uhličitanu sodného a síranu draselného. Používá se v lékařství jako laxans.

Karrer Paul - švýcarský vědec, 1889-1971, laureát Nobelovy ceny za chemii z r. 1937 za výzkum karotenoidů, flavinu a vitamínu A a B.

Kataforéza - pohyb dispergované tuhé látky (koloidních částic) v el. poli, podobný migraci iontů v roztoku; všeobecně ↓elektroforéza.

Katalýza - změna rychlosti chem. reakce vlivem látek (katalyzátorů) jež se sice reakce zúčastní, ale po ní zůstávají prakticky chemicky nezměněné. Kladné katalyzátory reakci urychlují, záporné (↓inhibitory) ji zpomalují (záporná k., inhibice). Katalyzátory nemají vliv na rovnovážný stav reakce, jejich úkolem je vytvořit labilní meziprodukty, které snadno reagují dále při současné regeneraci katalyzátoru. Tak např. reakce A + B → AB, která potřebuje značnou ↓aktivační energii, takže její rychlost je za norm. podmínek nepatrná, probíhá účinkem katalyzátoru podle schématu A+ K→KA (meziprodukt), KA + B →AB + K. Kladný katalyzátor urychluje u zvratných reakcí ve stejné míře i zpětnou reakci. Typy k.: Homogenní k., katalyzátor a reagující soustava tvoří jednu fázi (např. reakce v roztoku, v plynech apod.); příkladem homogenní k. je acidobazická k. (k. vodíkovými nebo hydroxylovými ionty), např. inverze sacharosy, zmýdelnění esterů apod. Při heterogenní k. (kontaktní k.) vytváří katalyzátor zvláštní fázi; nejčastěji probíhá tato k. na tuhém povrchu; je průmyslově nejdůležitějším typem k. (výroba kyseliny sírové, dusičné, hydrogenace atd.). Při heterogenní k. nemusí katalyzátor vytvářet meziprodukt jako chem. sloučeninu, obvykle pouze váže reagující složky adsorpčními silami na svůj povrch. Při mikroheterogenní k. je katalyzátor v koloidním stavu. Tento typ probíhá ve všech živých organismech (biokatalytické pochody). Na výstavbě rostlinného a živočišného těla a na látkové výměně se zúčastňují téměř vždy reakce katalyzované (enzymatické reakce); katalyzátory těchto reakcí jsou enzymy. - Je-li reakce (nebo skupina reakcí) urychlována jen určitým katalyzátorem, jde o selektivní k. Speciálním případem homogenní k. je autokatalýza. Záporné katalyzátory se označují také jako katalytické jedy. Tento název mají i látky, které se adsorbují na aktivních centrech katalyzátoru při heterogenní k. a jejich blokováním znehodnocují katalytický účinek („otráví" katalyzátor).

Kationtová substituční reakce - substituční reakce, při které se nahradí atom n. skupina atomů existujících v podobě kationtu jiným kationtem (např. substituční reakce arom. sloučenin: halogenace, nitrace, sulfonace atd.). Dnes se toto označení nahrazuje obecnějším výrazem - elektrofilní substituční reakce (elektrofilní částice je v tomto smyslu útvar charakterizovaný sextetem na atakujícím atomu, ať již má náboj kladný n. záporný).

Katodové paprsky - proud rychlých elektronů, vznikající ve výbojkách a šířící se od katody. K. p. se tvoří pomocí elektronové emise ze žhavené katody; při dopadu na antikatodu vyvolávají vznik rtg. paprsků. Jejich zkoumání vedlo k objevu elektronu.

Kaučuky - vulkanizovatelné elastomery, polymery, které ↓vulkanizací přecházejí z převážně plastického stavu do stavu převážně elastického. Podle původu rozeznáváme ↓přír. k. a ↓syntetické k. Vulkanizovaný kaučuk se nazývá ↓pryž.

Kaustobiolity

- hořlavé usazené horniny, vytvořené z org. zbytků. Dělí se na uhelnou skupinu (rašelina, lignit, hnědé uhlí, kamenné uhlí, antracit, grafit) a pryskyřičnou skupinu [uhlovodíky, ropa, asfalt, bituminózní břidlice, liptobiolity (rostlinné pryskyřice - jantar), sapropelity].

Kefír - kvašený mléčný nápoj, vyrobený z pasterizovaného mléka použitím kefírové kultury Lactobacillus caucasicus.

Kekulé von Stradonitz August - německý chemik, 1829-1896, položil základ teorii org. sloučenin na čtyřmocenství uhlíku a navrhl strukturu benzenu. Potomek českých emigrantů.

Kelvin (lord Kelvin of Largs), pův. William Thomson - anglický fyzik, 1824-1907, zavedl abs. teplotní stupnici, zabýval se elektromagnetismem a termodynamikou.

Kendrew John Cowdery - anglický vědec, 1917-1997, laureát Nobelovy ceny za chemii z r. 1962 spolu s M. F. Perutzem za výzkum struktury globulárních bílkovin.

Ketonotvorné štěpení - reakce β-ketokyselin a jejich derivátů, při které vzniká dekarboxylací keton.

Ketosa - monosacharid, obsahující ve své molekule ketoskupinu C = O (fruktosa, sorbosa).

Khorana Har Gobind - indický biochemik, nar. 1922, laureát Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství (spolu s R. W. Hollegem a M. W. Nirenbergem) z r. 1968 - za objasnění problému genetického kódu a jeho funkce v procesu biosyntézy bílkovin.

Kinetická teorie - teorie vysvětlující mikroskopické vlastnosti látek jako výsledek pohybu jejich zákl. stavebních částic (atomů, molekul, iontů). K. t. vychází z následujících zákl. představ: látku tvoří velmi malé částice, jež jsou uzavřenými celky, přítomnými v omezeném, ale obrovském množství, a jež mají stejné fyz. a chem. vlastnosti; částice se nepřetržitě, poměrně rychle pohybují; jejich pohyb se řídí zákony mechaniky; částice na sebe silově nepůsobí, pokud na sebe nenarazí. Jejich srážky se pak řídí zákony srážek pružných koulí. Uvedené představy dovolují použít v kinetické teorii vedle zákonů mechaniky a statistické mechaniky i zákonů pravděpodobnosti. Nejstarší částí k. t. je k. t. plynů; odvozuje zákony ideálního plynu (Bernoulli, Clausius, Maxwell, Boltzmann, Planck).

Kirchhoff Gustav Robert - německý fyzik, 1824-1887, zakladatel spektrální analýzy (spolu s Bunsenem) a autor zákonů rozdělení proudu ve vodivé síti.

Kjeldahlova metoda - anal. metoda stanovení dusíku v org. látkách. Je založena na mineralizaci (kjeldahlizaci) org. látky konc. kyselinou sírovou (za event. přidání katalyzátoru), při níž z dusíku vzniká síran amonný. Po skončení mineralizace se nadbytkem louhu uvolní amoniak, který se z reakční směsi oddestiluje s vodní párou a stanoví se titračně.

Klark - procentový obsah (vyjadřovaný v hmotn. %) zastoupení prvků v zemské kůře n. v komplexu hornin. (Název má podle amer. geochemika F. W. Clarka, který jako první uvedl průměry procentového obsahu zastoupení prvků ve svrchní části zemské kůry.)

Klastický - úlomkovitý; klastické horniny vznikly usazením úlomků minerálů a hornin.

Koagulace - zrušení koloidního stavu látky, shlukování koloidních částic do útvaru makroskopických rozměrů. K. je důsledkem porušení podmínek stability kolidních soustav zánikem lyosféry n. el. dvojvrstvy ↓mycel. Ke k. dochází zahřátím (u bílkovin), přidáním elektrolytů n. neelektrolytů (koagulátorů), popř. úřinkem el. proudu (elektrokoagulace). Při k. působením koagulátorů musí koncentrace přidávané látky překročit koagulační koncentraci (práh koagulace).

Kodein - methylether morfinu, alkaloid opia. Bílá, kryst. látka zásadité povahy, hořké chuti, b. t. 155 °C; vyznačuje se tlumícím účinkem a tiší kašel.

Kogazin, mepazin - směs alifatických uhlovodíků s obsahem 10 až 15 % alkenů, vznikající při ↓Fischerově-Tropschově syntéze; destiluje v rozmezí 220 až 320 °C. Chem. surovina k pohonu dieselových motorů. Hydrogenací se získá směs alkanů (parafinů) - mepazin, jehož sulfochlorací vznikají merzoly a zmýdelněním louhem sodným merzoláty (alkansulfonany sodné). Používají se jako saponáty.

Koligativní vlastnosti - vlastnosti jednoduchých nebo složitých soustav, určené jen počtem molů rozpuštěné látky v objemové jednotce roztoku bez ohledu na její chemickou povahu; např. ↓osmotický tlak, zvýšení b. v., snížení b. t. roztoku, snížení tlaku par rozpouštědla nad roztokem apod. K. v. jsou charakteristické jen pro zředěné roztoky a umožňují vypočítat hmotnost rozpuštěné látky.

Kolodium - roztok kolodiové bavlny (mírně nitrované celulosy) ve směsi ethanolu a etheru. Používá se v lékařství a na výrobu celuloidu.

Koloidika - část fyz. chemie zabývající se povahou a vlastnostmi ↓disperzních soustav se submikroskopickou a mikroskopickou lineární velikostí částic a studiem povrchových jevů. Předchůdcem moderní k. byla koloidní chemie, která se zabývala převážně koloidními roztoky (soly). Vznik koloidiky a její rychlý rozvoj začátkem 20. století byl podmíněn pokrokem studia struktury látek rtg. analýzou, elektronovou mikroskopií a difrakcí, zdokonalováním metod přímého pozorování a měření velikosti částic a jejich tvaru (sestrojením ultramikroskopu, elektronového mikroskopu) a pokrokem v syntéze makromolekulárních látek.

Konjugace - je-li v sousedství dvojné n. trojné vazby atom s volným elektronovým párem popř. jiná násobná vazba, mohou jejich elektrony integrovat s elektrony dvojné resp. trojné vazby. Tomuto jevu říkáme konjugace. Hnací silou je zde zisk energie, který nastává delokalizací elektronů v systému přítomných vazeb. Uvolněná energie se nazývá energií rezonanční, mezomerníči delokalizační.

Kunstituce - souhrn údajů o struktuře molekuly, rozdělení elektronů mezi atomy v molekule, způsobu jejich vzájemného působení, charakteru a prostorovém uspořádání vazeb. Látky se podle k. rozdělují do šesti tříd: solné sloučeniny (heteropolární vazby, iontové mřížky); nízkomolekulové látky (homeopolární vazby, mol. mřížky n. volné molekuly); látky diamantového typu(homeopolární vazby, atomové mřížky); kovy a sloučeniny kovům podobné (kovová vazba, kovové mřížky); sloučeniny s van der Waalsovými vazebnými silami (agregáty molekul); asociační produkty a adukty silně polárních sloučenin (vazba vodíkovými můstky, agregáty molekul). K. molekuly se vyjadřuje strukturním vzorcem, který je rovinným zobrazením vzájemných vazeb atomů v molekule; používá se zejména pro org. látky. Pro anorg. sloučeniny vzájemné uspořádání atomů úplně nevystihuje.

Konzervační prostředky - rafinované chemikálie, kterých se používá k prodloužení údržnosti potravin. Musí splňovat některé zákl. požadavky, aby nebyly zdraví škodlivé: i v malé koncentraci činit potravinu nevhodnou pro život mikroflóry, být neškodné lidskému zdraví a neovlivňovat nepříznivě kvalitu konzervované látky. Jako k. p. se používají různé anorg. a org. sloučeniny n. jejich deriváty. Povolené dávky k. p. se pohybují v rozmezí od 0,05 do 0,25%. Nejběžnějšími k. p. jsou: kysličník siřičitý, kyselina benzoová a p-hydroxybenzoová a jejich estery, kyselina mravenčí, kyselina sorbová. Méně běžné a jen omezeně působící k. p.jsou: kyselina salicylová, kyselina boritá, chlorbenzoová, hexamethylentetramin, diethylester kyseliny uhličité, deriváty fenolu, formaldehydu, boraxu, některé org. kyseliny (octová, mléčná) apod.

 

Kopály - přír. pryskyřice, dobývané obyč. ze země. Vznikly z výronů pryskyřic různých tropických stromů a jsou označovány podle místa původu (Kongo, Manila apod.). Používalo se jich při výrobě laků. Syntetický k. je fenolformaldehydová pryskyřice, upravená kalafunou, b. t. nad 100 °C; slouží jako náhrada přír. kopálů.

Korkovrty – zařízení na vyvrtávání otvorů v korkových n. pryžových zátkách. Používají se stolní k., k. se soupravou nožů n. ruční k.

Koroze – rozrušování materiálů (kovů) chem. účinkem prostředí (atmosférických a průmyslových plynů, vody, roztoků elektrolytů apod.). K. je povrchová reakce, způsobená lokálními galvanickými články, přičemž vznik potenciálního rozdílu mezi dvěma místy na povrchu kovu způsobuje jeho nehomogenitu. Elektrolytem je korodující prostředí. Při k. se na záporných elektrodách kov rozpouští, na kladných se vyvíjejí ionty vodíku (n. jiné ionty).

 

Kossel Albrecht - německý vědec, 1853-1927, laureát Nobelovy ceny za lékařství z r. 1910 za rozšíření znalostí o chemii buněk pracemi o bílkovinách a nukleových kyselinách.

Kovy - prvky, jejichž atomy mají málo elektronů ve vnější vrstvě (kromě vodíku a helia), takže je poměrně lehce odevzdávají za tvorby kationtů a mají víceméně elektropozit. charakter. K. se od ↓nekovů liší tím, že mají typický „kovový" lesk, podmíněný jejich velkou reflexní schopností, nepropouštějí světlo, a jsou proto neprůhledné. Obyč. jsou kujné a tažné, dobře vedou teplo a elektřinu; jejich el. vodivost s rostoucí teplotou klesá. Všechny charakteristické vlastnosti kovů jsou dány povahou jejich vnitřní struktury. Podle současných představ jsou krystaly kovů tvořené kationty, které obsazují uzlové body krystalové mřížky a v prostoru mezi nimi se neuspořádaně pohybují odštěpené valenční elektrony. Je to tzv. kovová vazba a elektrony, které ji uskutečňují, se nazývají pro svou velkou pohyblivost elektronový plyn, neboť se tím podobají molekulám plynu. Zvláštní charakter kovové vazby se projevuje i v krystalové struktuře elementárních k. Většinou je dána takovým uspořádáním kationtů, které nepodléhá žádným omezením, vyplývajícím ze směrové orientace chem. vazeb, takže v podstatě jde o nejtěsnější uspořádání koulí stejného rozměru. Tímto uspořádáním může vzniknout hexagonální n. plošně centrovaná kubická mřížka. Většina kovů krystaluje v těchto dvou kryst. soustavách, ve kterých mají atomy koordinační číslo 12. Menší část kovů tvoří kubickou mřížku prostorově centrovanou, s koordinačním číslem 8. U polokovů n. u k. z podskupin b jim podobných, kde se mezi atomy zřetelně uplatňují kovalentní vazby, neodpovídají krystalové struktury předchozím, čistě kovovým typům, blíží se naopak velmi často strukturám nekovů s kovalentními vazbami.

Kovy alkalických zemin, kovy žíravých zemin - společný název pro prvky ↓vápník, ↓stroncium, ↓baryum a ↓radium.

Kovy vzácných zemin - skupina prvků ↓skandium, ↓yttrium, ↓lanthan a ↓lanthanoidy. V přírodě se nacházejí v podobě kysličníků a jsou součástí vzácných zemin, které se dělí na zeminy ceritové a yttriové.

Krmné přísady - látky n. přípravky přidávané do krmných směsí či krmiv hospodářských zvířat pro dopnění miner. látek (vápníku, fosforu, stopových prvků) a vitamínů. K. p. je např. jemně mletý vápenec, plastin (obsahuje vápník, fosfor, hořčík, železo, měď, mangan, kobalt, arsen, jod, zinek a vitamín D) a mineravit (směs fosforečnanu a uhličitanu vápenatého, kuchyňské soli s obsahem železa, vitamínu A, B

1, B 2 a D). Vyrábějí se miner. přísady určené pro jednotlivé druhy zvířat: miner. přísada č. 1 pro drůbež, č. 2 pro vepře, č. 3 pro hovězí dobytek.

Krystalické břidlice - přeměněné překrystalované horniny břidličnaté stavby (fylity, svory, ruly, migmatity). Vznikaly při regionální metamorföze ze starších magmatických hornin (orthobřidlice) n. překrystalováním starších sedimentů (parabřidlice).

Krystalický stav - prostorově nejdokonaleji organizovaný stav hmoty. Kritériem k. s. je dokonalost krystalové mřížky, která je bez poruch jen u ideálních krystalů, kdežto u reálných krystalů bývá vždy alespoň nepatrně narušena.

Krystalizace - postupná změna kapalného (popř. plynného) skupenství na tuhé (k. z taveniny, plynu), n. vylučování rozp. tuhé látky z přesyceného roztoku ve formě ↓krystalů. K. začíná vytvářením krystalizačních center (zárodků), z nichž vznikají krystaly. Při volné k. se vyvine malý počet velkých krystalů; jestliže k. rušíme (rušená k.) mícháním, vznikne množství malých krystalků. Z roztoku n. taveniny směsi tuhých látek oddělíme jednotlivé složky od sebe frakční, tj. přerušovanou a opakovanou k. Přiextrakční k. získáváme krystaly opakovaným vyluhováním tuhé látky malým množstvím rozpouštědla. Rychlost k. určují tři samostatné procesy: 1. vznik krystalizačních center; 2. růst krystalů v důsledku přesycení roztoku (snížením teploty n. odpařením části rozpouštědla); 3. zvětšování krystalů vzájemným spojováním. Počet krystalizačních zárodků vzniklých v objemové jednotce za jednotku času se nazývá krystalizační schopnost. Jako krystalizačních zárodků se často používá malých krystalků krystalizující látky. Za určitých podmínek mohou na těchto zárodcích vzniknout velcí, dobře vyvinutí jedinci - monokrystaly. Monokrystaly lze získat i k. z taveniny, např. synt. monokrystaly korundu - jako náhradu rubínu. Vzniku dobře vyvinutých krystalků lze dosáhnout také ↓sublimací. - Průmyslově se k. uskutečňuje v krystalizátorech. Jejich výpočet se řídí zákonitostmi platnými pro ↓difúzní procesy, vychází tedy z rovnovážných dat (tj. údajů o rozpustnosti), látkové a entalpické bilance a kinetických rovnic. Výpočet max. produkce krystalů obvykle vychází z předpokladu, že matečný roztok je nasycený (je dosaženo rovnováhy), kterýžto předpoklad nebývá vždy splněn a matečný roztok zůstává přesycený, produkce krystalů je tedy nižší. Krystaly z krystalizátorů se obyč. ↓filtrují, n. ↓odstředují, po této operaci ještě obsahují 2 až 5 hmotn. % matečného louhu, který se odstraňuje promýváním a sušením. Vznikající krystaly nemívají jednotné rozměry a jejich granulometrické složení lze vypočítat na základě sítové analýzy použitých krystalizačních zárodků. Konstrukce krystalizátorů jsou velmi různorodé a závisí na typu požadovaných krystalů. Aparáty se liší podle způsobu, jakým se dosahuje přesycení roztoku (ochlazování, vypařování, kombinace obou metod), podle způsobu provozu (period., kontinuální) podle hydrodynamických poměrů (žlabový, s míchadlem atd.), které rozhodují o velikosti vznikajících krystalů a rychlosti odpařování resp. chlazení. Existují rovněž speciální krystalizátory cirkulační, které zajišťují třídění krystalů uvnitř aparátu a umožňují tak vyrábět produkty rel. homogenní, co do velikosti krystalů.

Krystalografie - nauka o ↓krystalech. 1. Morfologická k. se zabývá geometrickou zákonitostí vnějšího tvaru krystalů, pouhým okem viditelnými zvláštnostmi a růstem jednotlivých krystalů a kryst. agregátů. Rozděluje krystaly podle jejich souměrnosti, tj. podle pravidelného opakování směrů n. rovin se stejnými fyz. vlastnostmi. Pro krystaly platí zákon stálosti hran, podle něhož je velikost hrany u krystalů jedné a téže látky veličinou stálou (M. Stensen, 1669). Velikost hrany je úhel, který svírají dvě protínající se plochy krystalu; měří se goniometrem. 2. Strukturní k. se zabývá vnitřní strukturou krystalů, její souměrností a metodami jejího určování. Podle rozložení atomů v zákl. buňce lze pro každý krystal najít jeden ze čtrnácti typů prostorových mřížek (A. Bravais, 1848). Rozložení atomů v zákl. buňce - jemnou strukturu - umožňuje určit rtg. strukturní analýzy, která je založena na difrakci rtg. záření. 3. Fyzikální k. se zabývá fyz. vlastnostmi krystalů, zejm. opt., piezoel. a jejich schopností vést el. proud. 4.Fyz.-chem. k. se zabývá ↓polymorfií a ↓izomorfií krystalů, rozložením atomů v krystalech a fyz.-chem. vlastnostmi, jež z něho vyplývají (↓krystalochemie).

Krystalochemie - věda o prostorovém rozložení atomů v ↓krystalech a jeho vlivu na fyz.-chem. vlastnosti látek. K. lze považovat za zákl. část ↓krystalografie, jež velmi úzce souvisí se stereochemií a fyz. chemií. Experimentální metodou k. je rtg. strukturní analýza. Na základě jejích výsledků zjišťuje k. rozložení atomů (n. iontů) v krystalech a molekulách, jejich vzájemné vzdálenosti a vazebné úhly. V mnoha případech umožňují výsledky k. určit přesný chemický vzorec látky. K. rozlišuje v krystalech čtyři typy vazeb mezi atomy: vazbu iontovou (např. u NaCl), vazbu kovovou (u kovů), vazbu kovalentní (vytvořenou elektronovým párem patřícím společně dvěma atomům, např. u ↓diamantu), van der Waalsovými přitažlivými silami (mezi molekulami n. jinými neutrálnimi skupinami atomů, mezi org. krystaly a mezi krystality). V jednom krystalu může být několik typů vazeb. Každému typu vazby náleží určitá vzdálenost mezi středy dvou vzájemně vázaných atomů. Na základě měření vzdáleností mezi různými atomy byly zjištěny přesné hodnoty poloměrů iontových, atomových, kovových a van der Waalsových, jejichž pomocí lze zjistit délku různých vazeb v molekulách, resp. vzdálenost mezi molekulami. Krystalografický výzkum potvrdil předpoklad, že strukturu jednoduchých anorg. krystalů netvoří molekuly, kdežto struktura org. krystalů a krystalitů je zásadně budovaná z diskrétních molekul. Jedním z důležitých zjištění k. je tzv. princip nejhustšího uspořádání, podle něhož v anorg. krystalech tvoří anionty (rozměrově větší než kationty) nejhustší krychlové a šesterečné uspořádání a kationty se ukládají do mezer mezi kulovými anionty. Podobně molekuly org. krystalů a krystalitů tvoří nejtěsnější uspořádání.

Křemenec - zpevněná písčitá hornina ze zrn křemene, stmelených křemitým tmelem. Používá se ho k výrobě žárovzdorných dinasových cihel a ferrosilicia. K. jsou běžnými horninami na celém světě. Hojně se tvořily zvláště ve spodním triasu. Blízko nás se vyskytují v Banské Belé.

Křída - 1. bílá, zemitá, měkká vápenatá hornina organogenního původu obsahující šupinky organismů jednobuněčných (Foraminifera) a mnohobuněčných (Bryozoa); používá se jí k psaní; 2. nejmladší útvar druhohor; tvoří ji vápence, pískovce, slíny, jílovité břidlice. V křídě začalo alpské vrásnění.

Kuhn Richard - německý vědec, 1900-1967, laureát Nobelovy ceny za chemii z r. 1938 za práce v oblasti karotenoidů a vitamínů.

Kurnakov Nikolaj Semjonovič - sovětský chemik, 1860-1941, zakladatel analýzy využívající fázových rovnováh.

Kvantová chemie - zákl. část současné teor. chemie. Vznikla a rozvíjí se postupnou aplikací výsledků ↓kvantové mechaniky na řešení teor. problémů chemie, zejm. otázek struktury elektronového obalu atomů, vazeb apod. Hlavními předměty k. ch. jsou: kvantová teorie chem. vazby a mezimolekulárního působení, kvantová teorie struktury molekul, chem. reakcí a reakčních schopností. Zákl. význam pro vytvoření teorie mnohoelektronových soustav a teorie vazeb má studium atomů vodíku, protože ↓Schrödingerovu rovnici lze přesně řešit jen pro jednoelektronové soustavy. Téměř všechny úkoly k. ch. pro několikaelektronové soustavy se řeší aproximačními metodami. Každý stav elektronu lze podle k. ch. charakterizovat určitou hodnotou vlnové funkce ψ, vypočítané ze Schrödingerovy rovnice. Pro atom vodíku v zákl. stavu a v excitovaných stavech s je funkce ψ kulově symetrická. Výsledky k. ch. jsou ve shodě s klasickou teorií ↓elektronového obalu atomu s tím rozdílem, že k. ch. nepřipisuje elektronům přesně vymezené dráhy, nýbrž stanoví, jaká je pravděpodobnost, že se v určitém jednotkovém objemu, v určité vzdálenosti od jádra, nachází elektron. Kolem jádra je tedy difúzní oblak záporného náboje, u složitějších atomů se oblaky jednotlivých elektronů superponují. Ve stavech s je oblak vždy kulovitě symetrický, bez ohledu na hodnotu hlavního kvantového čísla n, v ostatních stavech mají oblaky symetrii různých rotačních těles.

Kvašení, fermentace - přeměna org. látek (hlavně glycidů) na méně složité látky za přítomnosti enzymů jako katalyzátorů. Původní význam kvašení jako anaerobního disimilačního procesu, při němž získávají některé organismy energii z glycidů, byl nyní rozšířen na všechna neúplná enzymatická štěpení glycidů (kdy nevzniká jen kysličník uhličitý a voda), při kterých anaerobní štěpení nebývá podmínkou. Podle počtu produktů, které při kvašení vznikají, rozeznáváme k. homofermentativní (jeden produkt) a heterofermentativní (více produktů). K. se nazývá obvykle podle svého hlavního produktu. Podle prostředí, v němž probíhá, rozeznáváme k. anaerobní (pravé, oxidační): alkoholické, mléčné, máselné, propionové, butanol-acetonové, methanové a aerobní k. (nepravé, oxidační): octové, glukonové, ketonové, fumarové, citrónové apod. K. má velký pozit., někdy však i neg. význam pro chem. a potravinářský průmysl.

Kyselé horniny - světlé horniny obsahující více než 65 hmotn. % kysličníku křemičitého (např. žula, rula, porfyr). Jsou složeny z křemene, živce a slídy. Vznikají v konečném stadiu diferenciace magmatu.

Kyseliny aldonové - produkty oxidace aldos (monosacharidů, ↓glycidů) v kyselém prostředí. Zoxiduje se jen aldehydická skupina za vzniku karboxylové skupiny.

Kyseliny halogenkarboxylové - kyseliny, v nichž jsou vodíky alkylových n. arylových skupin nahrazeny halogeny.

Kyseliny karboxylové - org. sloučeniny s charakteristickou karboxylovou skupinou -COOH. Podle počtu karboxylových skupin dělíme k. k. na monokarboxylové, dikarboxylové, trikarboxylové až polykarboxylové. Podle zbytku vázaného na karboxylovou skupinu se k. k. dělí na kyseliny acyklické (alifatické), ↓alkanové (alkankarboxylové, nasycené alifatické), ↓alkenové (alkenkarboxylové, nenasycené alifatické), ↓alkinové (nenasycené alifatické); kyseliny cyklické: isocyklické (karbocyklické) a heterocyklické. Náhradou vodíku karboxylové skupiny kovem vznikají soli k. k.

Kyseliny mastné - acyklické monokarboxylové kyseliny: nasycené ↓alkanové (alkankarboxylové) kyseliny, nenasycené ↓alkenové (alkenkarboxylové) kyseliny. Název mastné mají proto, že se mnoho jejich členů vyskytuje v tucích (jako estery). Volné m. k.vzniklé lipolytickým štěpením jsou přítomny v některých přír. tucích a olejích.

Kyseliny naftenové - org. sloučeniny, cyklické hydroaromatické ↓kyseliny karboxylové; vyskytující se v ropě (sovětské, rumunské). Získávají se rafinací těžkého benzínu, extrakcí alkaliemi jako naftenová mýdla, kterých se používá do techn. mýdel, dále jako fungicidů atd. Hlinité soli k. n. a sodné soli vyšších mastných kyselin, např. natriumpalmitan, slouží jako náplň zápalných pum typu napalm.

Kyseliny uronové - teor. se odvodí tak, že se oxiduje prim. alkoholický hydroxyl na konci řetězce monosacharidů na karboxylovou skupinu; aldehydická n. ketonová skupina zůstává nedotčena. K. u. mají fyziologický význam: kyselina D-glukuronová je složkou slizů a pektinů, kyselina D-galakturonová je obsažena v rostlinách. U živočichů tvoří obě kyseliny složky prostetických skupin glykoproteidů. V organismu savců jsou důležitým detoxikačním činidlem umožňujícím rychlé vylučování jedovatých látek.