Jaroslav Heyrovský (20. 12. 1890 - 27. 3. 1967)

Prvním československým občanem, jemuž byla udělena Nobelova cena, je fyzikální chemik Jaroslav Heyrovský.

Jaroslav Heyrovský se narodil v rodině profesora římského práva na Univerzitě Karlově. Jako dítě se zajímal o přírodu a přírodovědu, ale koníčky mu byly i hudba a sport. Na klavír naučila Heyrovského hrát Berta Škroupová, vnučka autora české hymny. Mladý Jaroslav hrál s kluky kopanou na Letenské pláni, byl fanouškem SK Slavia Praha, ale i náruživým horolezcem. Tato druhá záliba se mu málem stala osudnou: v Solnohradských Alpách jej jednou před pádem do propasti zachránil pouze slabý stromek. V roce 1901 byl Heyrovský přijat na Akademické gymnázium na Smetanově nábřeží. V něm však nad matematikou a přírodními vědami převažovala latina a řečtina. Proto se Heyrovský ve volném čase zajímal o botaniku a zoologii a se svým bratrem sbíral fosilie. Spolu si také vymysleli originální novoroční blahopřání: rozesílali známým rentgenogramy ruky. Jaroslav Heyrovský maturoval v roce 1909 a na Filozofické fakultě se zapsal na přednášky matematiky, fyziky a chemie. Jelikož v celém Rakousko-Uhersku byla fyzikální chemie na nízké úrovni, odjel v roce 1911 do Anglie a stal se studentem University College v Londýně. V té době zde přednášel sir William Ramsay, objevitel vzácných plynů neonu, argonu, kryptonu a xenonu. Anglická škola se na Heyrovském podepsala zcela nesmazatelně, naučila jej mj. experimentovat co nejjednodušeji. Ze studií si odnesl i návyk psát si poznámky do laboratorního deníku anglicky. V roce 1913 získal Heyrovský v Anglii titul bakaláře přírodních věd. Když Ramsay odešel do důchodu, navštěvoval přednášky F. G. Donnana a později se u něj stal demonstrátorem. O prázdninách roku 1914 přijel domů, ale do Anglie se už nevrátil. 1. světová válka mu zhatila plány. V roce 1915 narukoval a ocitl se v Táboře, v Szegedu a posléze v Iglsu, kde pracoval v lékárně a v rentgenovém oddělení. Nezapomněl přitom na pracovní problémy, kterými žil v Anglii, a jakmile válka skončila, pustil se do odložené disertace o elektroafinitě aluminia. Akademickou hodnost doktora filozofie obdržel na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Rigorózní zkoušce byli přítomni profesor Brauner, jehož sestra Zdeňka byla vynikající malířkou a ilustrátorkou knih, profesor Štěrba-Bohm a profesor Kučera. Disertační práce byla vynikající a z obhajoby se stala diskuse s experimentátory na vědecké úrovni. Profesor Kučera při ní upozornil na obecné otázky elektrokapilarity a na neshody hodnot povrchového napětí měřeného jeho metodou a klasickou metodou francouzského fyzika G. Lippmanna. Práve zkoumání tzv. Kučerovy anomálie přivedlo později Heyrovského k objevu polarografie, elektrochemické metody umožňující rychle a přesně zjistit chemické složení různých látek, a to i z pouze nepatrného množství. Na podzim 1918 se Heyrovský stal asistentem profesora Braunera v Chemickém ústavu univerzity, v dubnu 1920 byl jmenován docentem a v roce 1921 mu byl na londýnské univerzitě udělen za disertační práci titul doktora věd. V roce 1922 se Heyrovský stal mimořádným a v roce 1926 řádným profesorem fyzikální chemie na Univerzitě Karlově. O Heyrovském - pedagogovi - se traduje řada historek. Jistá studentka si jej u státních zkoušek spletla se starším kolegou a vyzvídala na něm, zda je profesor Heyrovský přísný. Heyrovský na sobě nedal nic znát, jen se jí zeptal, zda zná určitou látku. Když odpověděla kladně, dostala stejnou otázku u státnic. Když jej však uviděla mezi zkoušejícími, nervově nevydržela a omdlela. Myšlenku měřit proud, který prochází kapkovou elektrodou, napadla Heyrovského koncem roku 1921. Do té doby měřil jen dobu tvorby kapky rtuti v závislosti na vloženém napětí. Začátkem následujícího roku zkusil zařadit mezi kapkovou elektrodu a potenciometr galvanometr. Následovala intenzivní několikaměsíční práce, jejímž výsledkem byl originální způsob výzkumu elektrolytických dějů. V dubnu 1922 začal Heyrovský zpracovávat informaci o svém objevu nazvaném "Elektrolýza s rtuťovou kapkovou elektrodou", kterou otiskl časopis Chemické listy ve svém říjnovém čísle. Svůj objev objasnil Heyrovský v roce 1923 na přednášce na zasedání Faradayovy společnosti v Londýně. Už před objevem měl Heyrovský několik spolupracovníků. V roce 1923 už bylo možné mluvit o Heyrovského škole. V roce 1924 sestrojil se svým žákem, Japoncem M. Shikatou, originální přístroj pro automatický záznam křivek závislosti intenzity proudu na napětí. Přístroj nazvali polarograf. Sestrojili jej z toho, co bylo právě po ruce: např. válec, na který se navíjel fotografický papír, byl zhotoven - z hrnce ... Přístroj nebyl v Československu nikdy patentován, a to i pro nesnáze způsobené Patentním úřadem republiky Československé. Polarograf přinesl nové možnosti přesného rozboru látek. Předností metody je především její jednoduchost. Křivky závislosti proudu na napětí jsou totiž odrazem zkoumané látky. Tvar křivek vypovídá o přesném složení látky, tedy je-li např. líh čistý či špatně denaturovaný, kolik je v analyzovaném roztoku příměsi apod. Výroby přístrojů se opožděně, ale přece jen ujala pražská firma Dr. V. Nejedlý. Ale to už na objevu vydělávalo několik zahraničních firem. Po svém objevu věnoval Heyrovský výzkumům s polarografem celý další život. Datum 10. prosince 1959 se zlatým písmem zapsalo do historie české, ale i československé vědy. Toho dne odevzdal ve Stockholmu švédský král Gustav Adolf VI. J. Heyrovskému Nobelovu medaili a diplom Nobelovy ceny za chemii.