Ilya Prigogine (25. 1. 1917 - 28. 5. 2003)

Belgický fyzikální chemik a filozof ruského původu. Průkopník termodynamiky nerovnovážných procesů a jeden ze zakladatelů teorie samoorganizace.

Narodil se v Moskvě v r. 1917, deset měsíců před vypuknutím Říjnové revoluce. Když mu bylo deset, rodina emigrovala ze Sovětského svazu na západ a usadila se v Belgii. Prigogine vystudoval chemii na Svobodné univerzitě v Bruselu a tady pak také strávil většinu své vědecké kariéry. Jeho oborem se stala termodynamika, která se zabývá energetickými procesy ve složitých systémech. Chování takových systémů, které sestávají z obrovského množství součástí, se řídí úplně odlišnými pravidly než chování součástí samotných. Např. vlastnosti jednotlivých molekul plynu lze dobře odvodit pomocí kvantové fyziky - ale když chceme popsat litr vzduchu (asi 10^23 molekul), nebo dokonce atmosféru, musíme použít úplně jiné metody. S prvním významným objevem přišel Prigogine v r. 1945 jako osmadvacetiletý a o dva roky později publikoval práci, ve které již naznačil další směr rozvoje termodynamiky. Jeho oslnivý nástup z něj udělal přirozeného vůdce bruselské skupiny vědců zabývajících se termodynamikou. První Prigoginovy objevy se týkaly systémů, které se blíží k termodynamické rovnováze. Takové systémy mají nedostatek volné energie a prakticky se přestávají měnit a vyvíjet. Něco takového je ale ve skutečnosti spíš vzácností. V reálném světě kolem nás neustále probíhá výměna energie a vždy existuje tendence k dalšímu vývoji - kapaliny se mísí, tělesa se ohřívají a chladnou, živé organismy se rodí a umírají. Prigogine zjistil, že systémy, které jsou daleko od rovnovážného stavu a mohou si vyměňovat s okolím energii i hmotu (tzv. otevřené systémy), se chovají úplně nečekaným a podivuhodně složitým způsobem. Během následujících 20 let rozvinul se svou skupinou novou oblast - nelineární termodynamiku, která se zabývá časovým vývojem složitých nerovnovážných systémů. Zjistil, že se ve vývoji těchto systémů objevují tzv. kritické body, ve kterých má systém na výběrvíce možností dalšího vývoje. Předem nelze zjistit, kterou možnost si systém vybere. U složitých otevřených systémů je počet kritických bodů obrovský, možnosti vývoje se téměř nekonečně větví, a je tudíž zcela nemožné předvídat, jak se bude systém v budoucnosti chovat. To je sice nepříjemné, ale zato se tu ukázala pozoruhodná věc - po průchodu kritickým bodem se může objevit nové, vysoce uspořádané chování. Tak vzniká schopnost samoorganizace systémů, při které se z původní neuspořádanosti a chaosu rodí nový řád a vznikají úplně nové struktury. O něco později dospěla k podobným zjištěním také nová oblast matematiky, tzv. teorie chaosu. Objevil se tak klíč k řešení jedné z nejdůležitějších otázek moderní vědy: Jak vznikají z jednodušších prvků složité organizované struktury přírody včetně živých organismů, člověka a lidské společnosti. Za své objevy při studiu nerovnovážných systémů (zejména za teorii samoorganizace) obdržel Prigogine r. 1977 Nobelovu cenu za chemii. Jeho práce vyvolaly řadu diskusí, ale také sporů. Ve skutečnosti jsme teprve na začátku cesty k pochopení procesů samoorganizace. Teorie chaosu, synergie a samoorganizace budou žhavými vědními obory 21. století. Prigogine pokračuje v práci na těchto otázkách. Shromáždil kolem sebe velký mezioborový tým, který zahrnuje fyziky, chemiky i biology a sociology. Zabývají se například i takovým problémem, jak dokážou termiti, z nichž každý jedinec má jen nepatrnou informaci, společně vybudovat obrovské, důmyslně strukturované hnízdo. Své filozofické názory o podstatě samoorganizace a vývoje shrnul Prigogine v řadě článků a knih. Bestsellerem se stala zejména jeho kniha Řád z chaosu, která vyšla anglicky v r. 1984. Italský spisovatel Italo Calvino ji označil jako: vášnivou meditací o člověku a vesmíru. Prigogine je plnokrevný, energický člověk, studuje dějiny a archeologii, miluje GOETHA, hraje na klavír a sbírá moderní umění.