Encyklopedie pojmů - I

Ilkovič Dionýz - slovenský fyz. chemik, 1905-1980, profesor SVŠT, formuloval rovnici polarograf. difúzního proudu (1934).

Ilit - bílý šupinatý hydrosilikát hliníku s obsahem draslíku a hliníku, patřící k jílovým slídám. Složením je blízký muskovitu (světlé slídě), je však chudší na draslík. Vzniká rozkladem n. zvětráváním alumosilikátů v alk. prostředí. Je podstatnou složkou recentních mořských sedimentů, jílů pelitických usazenin.

Imunochemie - věda zabývající se chemií látek a reakcemi, které probíhají při imunologických pochodech. Při styku s infekčním mikroorganismem se v organismu vytvářejí obranné látky, jež způsobují, že organismus se stává odolným (imunním) proti pozdější nákaze stejným mikrobem. Organismus si může vytvořit vlastní obranné látky proti mikrobům (aktivní imunitu) n. se do krve živočicha vpravují obranné látky vytvořené v krvi jiného organismu (pasívní imunizace). Tvorbu obranných látek vyvolávají cizorodé sloučeniny, antigeny, které při parenterálním vniknutí do organismu (cestou mimo trávicí ústrojí) vyvolávají v retikuloendotheliálním systému (lymfocytech) tvorbu spec. protilátek (antilátek). Protilátky mají povahu bílkovin a vyskytují se hlavně v γ-globulinové frakci krevního séra. Antigenní účinky mají bílkoviny, polysacharidy, glykoproteiny n. komplexy glykoproteinů s lipidy. Jako imunologická specifita se označuje jev, kdy antilátka reaguje velmi selektivně jen s antigenem toho druhu, jenž vyvolal její vznik. Imunologickou specifitu bílkovin způsobuje jejich chem. struktura, přičemž nejdůležitější úlohu mají koncové aminokyseliny peptidových řetězců, nesoucí volné aminové a karboxylové skupiny. - Tělesné bílkoviny různých druhů živočichů mají antigenní charakter druhově spec. (lidský, psí atd.). Antigeny mají schopnost vyvolat v organismu tvorbu velkého množství příslušných protilátek, které se udržují v těle delší dobu. - Z hlediska imunologického jsou reakce: precipitační- antigen se s antilátkou v antiséru sráží (tj. v séru obsahujícím protilátku, v séru z imunizovaného organismu); aglutinační - bakteriální buňky n. krvinky obsahující na povrchu antigen se účinkem antiséra „slepují" a tvoří vločky; lytické - antisérum  rozpouští cizorodé buňky; toxin-antitoxinové - bakteriální antigen (toxin) je v imunizovaném živočišném organismu zneškodňován vazbou s protilátkou (antitoxinem), takže organismus je na toxin necitlivý; anafylaktické - působením antigenu vzniká někdy stav zvýšené citlivosti organismu vůči němu a při opakovaném podání antigenu může dojít v organismu k celkové nebezpečné reakci (anafylaktickému šoku), která může být i smrtelná. Stav spec. přecitlivělosti organismu na určitý antigen (v těchto případech nazývaný alergen) se označuje jako alergie.

In statu nascendi - ve stavu zrodu, označení např. pro vznik vodíku při rozpouštění neušlechtilých kovů (zvláště zinku) v kyselinách.

Indikátorová „tracer" - metoda ↓radioizotopové stopovací techniky.

Inhibitory - katalytické jedy; látky brzdící n. zastavující průběh chem. reakcí. Už malé množství i. (0,001 %) způsobí zastavení ↓řetězových reakcí. Účinek i. se vysvětluje tím, že snadno reagují s volnými radikály, což vede ke vzniku stabilního produktu s katalyzátory n. s meziprodukty nutnými pro další reakci. Z hlediska enzymových reakcí mohou i. působit spec. n. nespec. Spec.i. se podle mechanismu působení dělí na i. kompetitivní, nekompetitivní a akompetitivní (antikompetitivní). Kompetitivní i.soutěží se spec. substrátem o aktivní místo v molekule enzymu na základě strukturní podobnosti se substrátem. i.Nekompetitivní i. se vážou na enzym na jiném místě než substrát, nedochází tedy k soutěžení mezi substrátem a inhibitorem.Akompetitivní i. se chovají jako směs kompetitivního a nekompetitivního i. Dochází zřejmě k reakci i. přímo s komplexem enzym-       -substrát. Jako i. se rovněž označují látky zpomalující růst buněk do délky: antiauxiny n. antagonisti auxinů. I. brzdí růst, snižují pružnost buněčné blány; zpomalují první fázi prodlužování buněk, v malých dávkách mohou tento proces i stimulovat. K přír. i. patří kumarin a skopoletin, vznikající v kořenech rostlin. Existují i synteticky připravené i., např. hydrazid kyseliny maleinové, 2,4-dichloranisol, kyselina 2,4-dichlorfenoxyoctová. V praxi účinnost i. závisí na koncentraci a podmínkách prostředí, na vývojové fázi, na druhové a odrůdové odolnosti a zvláště na jednostranném vlivu, kterým i. narušují rovnováhu mezi orgány.

Instrumentální analytické metody - ↓fyz. a fyz.-chem. anal. metody (obvykle využívající různé speciální přístroje).

Intenzívní vlastnosti - vlastnosti, jež nezávisí na množství látek v soustavě. I. v. charakterizují spec. vlastnosti látek (hustotu, spec. objem). Odvozují se většinou z extenzívních vlastností, které, pokud se vztahují na určité množství látky, jsou též i. v. (molární veličiny apod.). Při spojení dvou stejných soustav do jednoho celku zůstávají i. v. nezměněné (teplota, tlak).

Interakce jaderného záření a látky - vzájemná reakce částic (α, β

+, β -, n atd.) n. kvant záření s látkou při průchodu jaderného záření látkou. Jde vlastně o absorpci, jež se projevuje zmenšením energie svazků paprsků záření, změnou jeho směru a úbytkem částic. Uskutečňuje se interakcí s elektronovým obalem atomů absorbujícího prostředí (↓ionizace n. excitace) n. interakcí s atomovými jádry (↓jaderné reakce). Rozptylem záření se nazývají procesy, při nichž se mění původní směr záření. V případě záření α probíhá ionizace a excitace, zřídka nastává rozptyl a odraz, popř. jaderné reakce. U záření β jsou základními formami přenosu energie také ionizace a excitace; interakce s atomovými jádry byla pozorována jen u negatronů o velmi vysoké energii. U záření γ v závislosti na energii kvant γ a na atomovém čísle absorbující látky má interakce tyto tři formy: ↓fotoelektrický jev, ↓Comptonův jev a vznik elektronového páru. U neutronů nastává téměř výhradně interakce s jádrem, která může probíhat jako pružný rozptyl (potenciálový, rezonanční), nepružný rozptyl a jaderná reakce (transmutace s vyzářením nabitých částic, štěpení jádra a radiační záchyt).

Interakce molekul - vzájemné silové působení mezi molekulami. I. m. způsobuje ↓povrchové napětí, kapilaritu, adsorpci apod. a podmiňuje existenci kapalin a krystalů. I. m. charakterizují křivky, vyjadřující závislost potenciální energie na vzdálenosti mezi molekulami. Existuje určitá vzdálenost, které odpovídá minimum potenciální energie. Minimální vzdálenost, na níž se mohou molekuly přiblížit, je totožná s jejich kinetickým průměrem. Energie i. m. je řádově 1 kcal mol

- 1.

Interferometr - přístroj na měření vlnových délek monochromatického světla, rozdílu vlnových délek n. malých rozdílů indexů lomu. Princip i.: Dva rovnoběžné koherentní paprsky, vymezené dvěma úzkými štěrbinami, se střetávají v ohnisku dalekohledu, kde dochází k jejich interferenci, jež se projeví v zorném poli dalekohledu soustavou bílých a černých proužků (u monochromatického světla) n. barevných proužků (při použití bílého světla). Prochází-li jeden z paprsků prostředím s jinou opt. hustotou (kapalinou, plynem, roztokem n. směsí plynů), dojde v důsledku změny rychlosti světla k fázovému posunu. Při interferenci obou paprsků se opět tvoří proužky, které jsou posunuty od původní polohy. Vhodným zažízením je možno posun, který je úměrný rozdílu indexů lomu obou prostředí, kompenzovat.

Interferometrie - anal. metoda, jíž se určuje složení směsi plynů n. malé koncentrační změny v plynných či kapalných roztocích měřením závislosti světelné interference na indexu lomu. Interference vzniká tehdy, když dvě stejná vlnění procházejí určitým bodem. Při jejich setkání ve stejné fázi se amplitudy sčítají a intenzita světla se zdvojnásobí. Sejdou-li se vlnění v opačné fázi, světlo zanikne. Na uvedeném jevu je i. založena. Je to velmi citlivá metoda, která umožňuje např. s dráhou světelného paprsku 1 m rozlišit tři jednotky na osmém desetinném místě hodnoty indexu lomu.

Intruze magmatu - pronikání magmatu v žhavotekutém stavu z hloubky do vyšších částí zemské kůry. Při intruzi dochází ke značné přeměně okolních hornin, do nichž se pronikající magma dostává.

Inverze - kyselá n. fermentační hydrolýza sacharosy (α

D= +66,5°) - -disacharidu - na ekvimolární množství D(+) - glukosy (α D= +59,7°) a D(-) fruktosy (α D= -92,3°) za současné změny směru otáčení roviny polarizovaného světla roztokem cukru. Ekvimolární směs monosacharidů otáčí rovinu světla doleva. Kyselá hydrolýza je reakcí prvního řádu (reakční rychlost závisí pouze na koncentraci sacharosy); mechanismus fermentační hydrolýzy závisí na charakteru fermentu. Směs D-fruktosy a D-glukosy se nazývá invertní cukr. I. se využívá v potravinářství, medicíně apod.

Ionizující záření - záření s vysokou energií vyvolávající v prostředí, kterým proniká, ionizaci jeho atomů n. molekul. Energie potřebná na jediný ionizační akt ve vzduchu je ≈ 34 eV (↓radiační chemie). Jde hlavně o jaderné a rtg. záření; radiační ionizaci může vyvolat přímá interakce mezi zářením a látkou n. její následné děje.

Ionizace - vznik el. nabitých částic (iontů) z neutrálních molekul n. atomů. Při vzniku aniontu (spojení elektronu s atomem) se energie uvolní, při vzniku kationtu (odtržení elektronu) se energie spotřebuje. I. plynu se uskutečňuje např. el. výbojem, vysokou teplotou či srážkami molekul s velkou kineticku energií. - Fotoionizace - vznik iontů absorpcí fotonů ultrafialového, rtg. n. γ-záření. - Násobná i. - odtržení více než jednoho elektronu od neutrální molekuly (atomu).

Ionizační potenciál - práce, potřebná k odtržení nejslaběji vázaného elektronu (první ionizační potenciál) od atomu a jeho oddálení do nekonečna (vznik kladného iontu). Tak např. první i. p. pro sodík má hodnotu 5,12 eV, pro draslík 4,32 eV, pro rubidium 4,16 eV. Při odtržení elektronů bližších jádru, přičemž ale stále vzniká jen jednomocný kation, dostáváme vyšší i. p. (druhý, třetí atd.). Oddálením více elektronů a vznikem vícemocných kationtů obdržíme i. p. násobné (dvojnásobný, trojnásobný atd.).

Islandský kalcit (vápenec) - dvojlomný průhledný čistý kalcit používaný v optice jako polarizátor. Získával se z mandlovcových dutin bazických vyvřelých hornin na Islandu a v SSSR na Krymu. Dnes je vzácný a je nahrazován polaroidními fóliemi z tzv. herapatitu (perjodidchininsulfátu).

Isokyanatany - obecný vzorec RNCO; deriváty kyseliny isokyanaté HNCO, snadno hydrolyzovatelné v alk. n. kyselém prostředí za současného vzniku alkylaminu. I. vznikají jako meziprodukt při ↓Curtiově odbourávání azidu kyseliny n. při ↓Hoffmannově odbourávání amidů kyselin.

Izobary - křivky představující při izobarickém ději závislost dvou stavových veličin (je konst.) danou stavovou rovnicí; spojují na ↓fázových diagramech místa se stejným tlakem. Pro ideální plyn znázorňují izobary závislost objemu na teplotě (V-Tdiagram), jsou graf. vyjádřením ↓Gay-Lussacova zákona a tvoří přímky.

Izocyklické sloučeniny - org. sloučeniny s molekulou uspořádanou do kruhu, jejíž články tvoří jen atomy uhlíku. Liší se od sloučenin heterocyklických, které ve svém cyklu obsahují mimo atomy uhlíku také atomy jiného prvku.

Izochory - křivky představující při izochorickém ději závislost dvou stavových veličin (V je konst.) danou stavovou rovnicí; na ↓fázovém diagramu spojují místa se stejnými objemy. Pro ideální plyn i. znázorňují závislost tlaku na teplotě při stálém objemu (p-T diagram), jsou grafickým vyjádřením ↓zákona Charlesova a tvoří přímky.

Izomorfní látky - tuhé látky složené z částic (atomů, iontů n. molekul) podobného tvaru i rozměrů, spojené obdobným typem chem. vazeb. V důsledku toho mají nejen podobný vnější tvar, ale jsou schopné vytvářet i tuhé roztoky (směsné krystaly).

Izotermické děje - děje probíhající při stálé teplotě (↓stavové změny).

Izotermy - křivky závislosti dvou stavových veličin při ↓izotermickém ději  (= konstanta) podle stavové rovnice; i. spojují na ↓fázovém diagramu místa se stejnou teplotou. Pro ideální plyn i. znázorňují závislost objemu na tlaku (p-V diagram) a jsou graf. vyjádřením Boylova-Mariottova zákona.

Izotonické roztoky - roztoky se stejným osmotickým tlakem. V biologii se pod pojmem i. r. rozumějí roztoky, jejichž osmotický tlak je shodný s osmotickým tlakem krve nebo vnitrobuněčné tekutiny živých organismů. Roztoky s nižším osmotickým tlakem se nazývají hypotonické, s vyšším - hypertonickéI. r. se realizují obyč. jako fyziologické roztoky, které jsou blízké tělním tekutinám kromě osmotického tlaku i složením, např. nejběžnějším fyziologickým roztokem pro teplokrevné živočichy je 0,9%ní vodný roztok chloridu sodného, pro studenokrevné jen 0,65%ní.

Izotopová zřeďová analýza - kvant. anal. metoda používající ↓označené atomy, založená na stanovení změny izotopového (nuklidového) složení prvků po jejich přidání k analyzovanému vzorku. Ředění je možno provádět radioaktivními n. stabilními izotopy (nuklidy). Při použití radioaktivního izotopu je experimentální zařízení jednodušší a je možno dosáhnout vyšší citlivost. Přidá-li se do zkoušeného roztoku známé množství označené látky chem. totožné s určovanou látkou, jejíž měrnou aktivitu známe, stanoví se množství hledané látky v původním vzorku buď ze stupně zředění, n. ze snížení koncentrace radioizotopu. Do zkoumaného roztoku s hledanou látkou v množství X se přidá množství m téže látky, označené radioizotopem s měrnou aktivitou A

1. Po dokonalé homogenizaci se určená látka oddělí (např. srážením, krystalizací, extrakcí, na měničích iontů, destilací, elektrolýzou atd.). Je-li měrná aktivita oddělené složky A 2, potom m.A1= (m + X). A2 , takže X= m(A1/A2-1) ; stačí tedy stanovit měrnou aktivitu libovolné malé části oddělené čisté frakce. - I. z. a. se používá na stanovení anorg. látek, v org. chemii a v biochemii k analýze složitých směsí org. sloučenin (bílkovin, aminokyselin, nukleových kyselin, vitamínů, hormonů, penicilinu atp.).

Izotopy (nuklidy) - atomy jednoho chem. prvku, jež se liší pouze nukleonovým číslem; atomy se stejným nábojem jádra, tj. se stejným počtem protonů, ale s různým počtem neutronů. I. se označují symbolem daného prvku (kromě deuteria a tritia) a nalevo nahoře se píše nukleonové číslo:

18O, 16O. Většina chem. prvků v přírodě se skládá ze směsi stabilních n. radioaktivních i. Je známo asi 250 stabilních i., 50 přír. radioaktivních i. a okolo 2 000 umělých radioaktivních i. Mezi chem. a fyz. vlastnostmi i. prvku existují určité rozdíly, které se nejvíce projevují u lehkých prvků (např. vodík-deuterium). Experimentálně existenci i. dokázala hmotn. spektroskopie.

Izotypie - dvě i více různých látek označujeme jako izotypní, jestliže jejich krystalové mřížky jsou stejné, ale chem. se liší tak, že netvoří navzájem ↓směsné krystaly, čili nejsou ↓izomorfní. Příkladem i. látek je např. galenit a kamenná sůl, kalcit a ledek chilský aj.