Encyklopedie pojmů - E

Edelman G. M. - americký biochemik, nar. 1929, laureát Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství z r. 1972, studuje protilátkovou funkci imunoglobulinů.

Efúze - vypouštění plynů pod určitým tlakem kapilárou. Pro e. platí tytéž zákonitosti jako pro ↓transfúzi plynů. Rychlost e. se měří v Bunsenově efuziometru; pomocí rychlosti e. a ryschlosti e. plynu se známou rel. mol. hmotn. lze vypočítat rel. mol. hmotn. srovnávaného plynu (↓transfúze plynů).

Efuzívní horniny - horniny vznikající vylitím a utuhnutím lávy na zemském povrchu, přičemž se tvoří kupy, proudy a příkryvy. E. h. jsou někdy pórovité, bublinovité a mandlovcovité a jejich dutiny jsou vyplněny sek. minerály. Mají porfyrickou n. sklovitou strukturu. Nejznámější e. h. jsou ryolit, andesit, čedič (bazalt), melafýr a diabas. Jsou provázeny tufy a tufity.

Ehrlich Paul - německý vědec, 1854 až 1915, laureát Nobelovy ceny za lékařství z r. 1908 za vynález salvarsanu a za vypracování teorie o tvorbě protilátek.

Eigen Manfred - německý chemik, nar. 1927, laureát Nobelovy ceny za chemii z r. 1967. Studuje rychlé chem. reakce v roztocích a konformační změny biopolymerů.

Ekrazit - výbušnina, jejíž hlavní složkou je kyselina pikrová (trinitrofenol).

Ekvipartiční princip - princip rovnoměrného rozdělení energie na ↓stupně volnosti, podle něhož na každý stupeň volnosti pohybu molekuly připadá stejné množství energie 1/2 kT, kde k je Boltzmanova konstanta a T teplota v K.

Elastomer - makromolekulární látka, u níž za obyč. teploty probíhá deformace převážně vratně, tj. dochází k elastické deformaci v širokých mezích protažení. Jsou to obyč. kaučuky a kaučukovité látky.

Elektrodové děje - chem. děje a jevy na styčné ploše mezi elektrodou a kapalným vodičem (roztokem nebo taveninou), a to při průchodu proudu n. i za rovnovážného stavu. Katodové děje vznikají odčerpáváním elektronů z katody částicemi roztoku a jsou v podstatě redukčními elektrochem. reakcemi. Anodové děje (na povrchu anody) znamenají odevzdávání elektronů uvolněných chem. cestou a jsou reakcemi oxidačními.

Elektrochemie - část fyz. chemie zabývající se rovnováhami v roztocích elektrolýzou, vodivostí roztoků elektrolytů, jevy při přeměně chem. energie na el., pasivitou a korozí kovů. E. se rozvíjela na základě studia podmínek vzniku el. proudu při styku kovů s elektrolyty a chem. změn způsobených průchodem proudu roztoky elektrolytů. Základy e. položil formulací teorie vzniku iontů v roztocích ↓S. Arrhenius (1883-1887). ↓W. Nernst (1889) byl tvůrcem elektrochem. kinetiky, jež se zabývá mechanismem a rychlostí elektrochem. procesů a je nejcharakterističtější částí současné teor. e.

Elektrolyzér - laboratorní přístroj ke stanovení kovu ve slitinách převedením analyzovaných kovů do roztoku, z něhož se jednotlivé kovy vylučují působením jednosměrného el. proudu.

Elektromagnetické záření - period. proměnné změny elektromagn. pole šířící se v prostoru. E. z. se skládá z elementárních částic ↓fotonů. Pod pojem e. z. se zahrnují všechny druhy záření, radiových vln, tepelné, světelné, rtg. a záření γ. Vlnový rozsahe. z. je 10

-16 až 10 8 m (odpovídá kmitočtům 10 24 až 10 Hz).

Elektron - stálá ↓elementární částice s hmotností 9,109 . 10

-31kg a záporným nábojem e = 1,602 . 10 -19C. Hmotnosti e. odpovídá energie 0,51 MeV. Spin e. je 1/2 a jeho magn. moment se rovná 1,0012 magnetonu Bohra. E. tvoří obaly atomových jader; vznikají i při přeměně neutronů na proton. Antičásticí e. je pozitron; při jejich styku probíhá ↓anhilace. E. má korpuskulární i vlnové vlastnosti.

Elektron - slitina 90 dílů hořčíku, 3 až 10 dílů hliníku, manganu a zinku, ρ = = 1,8 g cm

-3, zapálen hoří podobně jako hořčík.

Elektronegativita prvku - veličina charakterizující tendenci kovalentně vázaného atomu přitahovat elektrony. E. p. v period. tabulce obecně vzrůstá zleva doprava, např. B <  C < N < O < F a klesá v homologických řadách prvků, tj. ve sloupcích period. tabulky shora dolů, např. F > Cl > Br > I. Nejvyšší elektronegativitu má fluor (4), nejnižší cesium (0,7). E. p. ve sloučenině závisí na jeho oxidačním stavu a na způsobu vazby a lze ji určit z vazebných energií, z ↓ionizační energie a elektronové ↓afinity, i jinak.

Elektronová paramagnetická rezonance (EPR) - metoda studia struktury a vlastností paramagn. látek v tuhém a kapalném skupenství. Paramagn. částice (molekula) s nepárovým spinovým momentem hybnosti (volné radikály) má magn. moment, který se může ve vnějším magn. poli orientovat ve směru n. proti směru siločar. Rozdíl energií obou stavů částice v magn. poli ΔE je přímo úměrný intenzitě magn. pole. Dopadá-li za těchto podmínek na molekulu elektromagn. záření vhodné vlnové délky, může ho molekula absorbovat. Max. množství energie záření molekula absorbuje při podmínkách rezonance, tj. když energie záření hv = ΔE. Rezonanční frekvence v je určena intenzitou magn. pole a spadá do oblasti mikrovlnného záření, např. v magn. poli s intenzitou H = 3300 Oe (2,64. 10

5 A m -1) absorbuje paramagn. látka záření o frekvenci 9 200 MHz. Experimentálně se získává rezonanční absorpční křivka (závislost intenzity absorpce záření na intenzitě magn. pole) sledováním absorpce elektromagn. vlny s konst. frekvencí, citlivým elektronickým zařízením, při pomalé změně magn. pole. Z tvaru, výšky a šířky rezonanční křivky lze zjistit povahu a počet volných radikálů a vyvozovat závěry o struktuře molekuly.

Emisní spektra - spektra vznikající rozložením záření vycházejícího z rozžhavené látky (spojité spektrum), plynu n. par látky (čárové spektrum). Čárová spektra poskytují atomy a molekuly plynů. Atomová spektra jsou jednodušší než spektra molekulová, v nichž jsou čáry hustě seskupeny; vytvářejí se téměř souvislé pásy. Každá čára v atomovém spektru odpovídá přechodu mezi dvěma energetickými hladinami v atomu. Atomová e. s. jsou charakteristická pro každý prvek (na tomto jevu je založena spektrální emisní analýza).

Emulgátory - povrchově aktivní látky hromadící se na povrchu kapalin. E. snižují povrchové napětí a zvyšují stálost ↓emulzí, resp. umožňují, aby dvě nemísitelné kapaliny vytvořily emulzi. E. jsou např. bílkoviny, pryskyřice, mýdla, jemně rozptýlené tuhé látky (zásaditý síran měďnatý, uhličitan vápenatý aj.).

Emulze - (lat. emulgeo - dojím; jednou z prvních studovaných e. bylo mléko) - disperzní soustava, v níž disperzní fáze i disperzní prostředí jsou kapalné ; soustava dvou nemísitelných kapalin, v níž jedna je jemně rozptýlena ve druhé. U velmi stálých e. se průměr rozptýlených kapek rovná přibližně 1μm. V důsledku velkého rozdílu mezi indexem lomu kapalin tvořících e. jsou tyto kapaliny neprůhledné; vysokodisperzní jsou bílé. Stálost e. zvyšují ↓emulgátory, na nichž závisí, jaký typ e. se vytvoří, což má velký význam při výrobě syntetických látek emulzní polymerací. E. se připravují dispergací (tj. rozptýlením jedné kapaliny ve druhé) n. kondenzací par jedné kapaliny ve druhé. Vyskytují se hojně v přírodě - např. mléko, mléčné šťávy rostlin (kaučukové mléko).

Endogenní procesy - procesy odehrávající se pod vlivem vnitřní energie Země (která se uvolňuje při radioaktivním rozpadu prvků). Tato energie způsobuje roztavování hornin, vznik magmatu a vulkánů a je zdrojem horotvorných procesů a vrásnění.

Endogenní síly - síly uvnitř Země (vznikající přirozeným radiaktivním rozpadem prvků v Zemi). Způsobují magmatickou a sopečnou činnost, zemětřesení, vrásnění zemské kůry a horotvorné procesy.

Energie - kvant. míra různých forem pohybu, neoddělitelná vlastnost ↓hmoty. E. může nabývat kvalitativně různé formy, jež se mohou navzájem měnit jedna v druhou v přesně určených kvant. poměrech. Jedním ze zákl. přír. zákonů je zákon zachování e.:celková e. izolované soustavy je stálá a nezávisí

na změnách, které v ní probíhají (Lomonosov, 1758). Některé formy e.: mechanická e. změny místa a vzájemného působení makroskopických objektů (např. kinetická a potenciální e.); tepelná e. chaotického pohybu atomů a molekul; chemická e.spojená s chem. strukturou látky; jaderná e. spojená s určitým uspořádáním a složením atomového jádra. Hlavní jednotkou e.je joule [J] = kg m²s -². Vedlejší jednotky: kilopondmetr kpm = =9,806 65 J, watthodina Wh = 3 600 J, kcal = 4 186, 8 J, elektronvolt eV = =1,602. 10 -19J. Jednotky kpm, Wh a kcal se podle ČSN 01 1300 mohly používat pouze do 1. 1. 1980. Změna e. soustavy souvisí s prací, která je definována jako dráhový účinek síly.

Eolický sediment - navátý sediment vzniklý nahromaděním prachových látek větrem. Tak vznikaly v obdobích zalednění sprašové usazeniny, z nichž se vytvořila svahová sprašová hlína sloužící u nás jako surovina k výrobě cihel (zejm. v menších cihelnách).

Erupce - proražení magmatu zemskou kůrou. Magma se může dostat na povrch (vznik vulkánů) n. může zůstat pod povrchem (vznik batolitů, lakolitů, žilných tvarů aj. forem magmatických intruzí).

Erythromycin - antibiotikum produkované plísní Streptomyces erythraeus. Používá se zejm. při léčbě stafylokokových infekcí.

Esence (lat. essentia - podstatné) - ethanolové roztoky aromatických látek připravené extrakcí n. destilací arom. rostlin (drog) popř. zředěním etherických olejů.

Ethanol-acetonové kvašení - kvašení vyvolané bakteriemi rodu Aerobacter macerens n. Aerobacter acetoaethylicusE.-a. k. se zkvašují škrobnaté n. cukernaté zápary na ethylalkohol a aceton.

Etherické oleje (nespr. silice) - směs látek patřících převážně do skupiny ↓terpenů. Získávají se izolací z rostlinného materiálu lisováním, destilací s vodou n. vodní párou a extrakcí těkavými rozpouštědly. Jejich názvy se tvoří podle zdrojů získávání. E. o.se vyznačují příjemnou vůní. Od pravých olejů se liší fyz. a chem. vlastnostmi - jsou těkavé při každé teplotě, lze je destilovat a rozpouštějí se v ethanolu. E. o. jsou v některých rostlinách volné, v jiných jsou ve formě heteroglykosidů vázány na cukernou složku, z níž se uvolňují pouze chem. rozkladem. Protože na vzduchu a světle snadno přijímají vzdušný kyslík, houstnou, tmavnou a jejich vůně slábne, je třeba je uskladňovat ve tmě bez přístupu vzduchu. E. o. jsou většinou směsi obsahující alkoholy, aldehydy, ketony, kyseliny, estery, fenoly, ethery, laktony a alifatické i cyklické uhlovodíky. Při ochlazení se rozdělují na podíl tuhý - stearopten (aldehydy, ketony) a tekutý - elaopten (uhlovodíky a alkoholy). Každý e. o. obsahuje kyslíkaté látky, které mu dodávají chuť i vůni, a látky bezkyslíkaté, obyč. bez vůně, jež v e. o. nemají praktický význam. Protože bezkyslíkatý podíl je v ethanolu nerozp. a na světle a vzduchu se oxiduje na pryskyřice, odstraňuje se z e. o. Tak se získávají deterpenované e. o.Nejdůležitější e. o. - anýzový (anethol), citrónový (citrol), pomerančový (limonen), růžový (geraniol, nerol) atd. E. o. se používají v parfumerii, kosmetice, potravinářství, farmacii, v průmyslu nátěrových hmot atd.

Etherifikace - vznik etherů dehydratací alkoholů (zahříváním s konc. kyselinou sírovou n. katalyticky), ↓ethery.

Euler-Chelpin Hans Karl August von - švédský chemik, 1873-1964, laureát Nobelovy ceny za chemii z r. 1929 spolu s A. Hardenem za výzkumy v oblasti fermentace cukrů a zúčastněných enzymů.

Exhalace - vyvěrání a unikání plynných složek (mineralizátorů) ze země a z kráterů vulkánů. Při e. unikají vodní páry, kysličník uhličitý, sirovodík, kysličník siřičitý, dusík, kyslík, vodík, páry halogenovodíků, halogenidů (halových solí), elementárních halových prvků, boru aj. Podle povahy a chemismu se e. dělí na ↓fumaroly (bohaté na sublimáty), solfatary (bohaté na sirovodík a kysličník siřičitý) a mofety (bohaté na kysličník uhličitý).

Exogenní činitelé - vnější povrchoví činitelé způsobující velké změny na zemském povrchu. Aktivují se sluneční energií, která vyvolává v přírodě oběh vody, pohyb atmosféry, klimatické změny a umožňuje život organismům. Voda, atmosféra, klima, organismy jsou e. č. způsobující velké geol. změny; (zvětrávání, změny forem zemského povrchu, denudaci, erozi pohoří, přemisťování, transport a sedimentaci zemských hmot).

Exogenní procesy - procesy probíhající vlivem různých forem sluneční energie za součinnosti vody, vzduchu a organismů.

Extenzívní vlastnosti - vlastnosti přímo úměrné množství látek nacházejících se v soustavě. Když se dvě stejné soustavy spojí, všechny e. v. se zdvojnásobí (např. hmotnost, objem, entalpie apod.).

Extrakční destilace - oddělování směsí s blízkým b. v. složek n. azeotropů současnou ↓extrakcí a ↓destilací. K původní směsi, např. bináru, se v horní části destilační kolony přidává třetí složka (rozpouštědlo), vroucí při vyšší teplotě, která selektivně působí na jednu složku původní směsi a snižuje její těkavost. Tím se zvyšuje rel. těkavost směsi, resp. mizí azeotropní bod a novou směs lze snadno oddestilovat. Hlavou kolony odchází převážně těkavější složka a patou směs rozpouštědla a méně těkavé složky. Ve výjimečných případech se působením rozpouštědla stane méně těkavou složkou původně těkavější složka. Čisté rozpouštědlo a druhá složka směsi se oddělí např. destilací zbytku.

Extruze magmatu - výlev a výron vulkanických láv na zemský povrch n. na mořské dno. E. provázejí všechny jevy charakterizující vulkanickou činnost (únik plynů, výměty popele, úlomky hornin atd.).